Katolický týdeník: Pomáhají nést tíhu ztráty

Aktuální vydání Katolického týdeníku se věnuje tématu ztráty miminka. Součástí je pozvánka na letošní ročník Duchovní poutě Dítěte v srdci i rozhovor s naší paní ředitelkou Alenou Peremskou.

vloženo před 2 roky 6 minut ke čtení

Všechny články tohoto vydání Katolického týdeníku k tématu ztráty miminka si můžete stáhnout v příloze této novinky. Vedle rozhovoru s naší paní ředitelkou a pozvánky na Duchovní pouť, během které letos proběhne také slavností odhalení pietního místa pro rodiče po ztrátě dítěte, si také můžete přečíst dva osobní příběhy rodičů, kteří prožili ztrátu miminka. 

 “Je to téma, o kterém se těžko píše i mluví. Přesto je úmrtí miminka – ať už před narozením, nebo záhy po příchodu na svět – situace, která není žel až tak vzácná a nedokáže jí zabránit ani sebevyspělejší medicína.“
Jiří Macháně, Katolický týdeník

 

Rozhovor: Pomáhají nést tíhu ztráty

Co se skrývá za souslovím perinatální hospic a komu či jak zařízení Dítě v srdci slouží, popisuje jeho ředitelka Alena Peremská.

Co si pod pojmem perinatální hospic představit?
Jsme zde pro všechny zasažené ztrátou miminka v jakékoliv fázi jeho bytí. Poskytujeme pomoc a podporu v oblasti sociální, ale i krizové intervence a poradenství pro pozůstalé. Naším cílem je dát rodinám podporu a dostatek informací. Zároveň se podílíme na postupné přeměně našeho zdravotnictví v oblasti perinatální paliativní péče.

Alena Peremská

Komu tedy pomáháte?
Jsme nablízku rodinám, jejichž dítě v průběhu těhotenství nečekaně zemřelo. A také rodinám, které ztratily své dítě již dříve a chtějí svou bolest sdílet, a blízkým osobám rodičů. Sloužíme rovněž rodičům, jejichž dítěti byla během těhotenství diagnostikována život limitující vada a jsou postaveni před volbu, zda těhotenství ukončit, či nechat děťátko přirozeně odejít. Poskytujeme jim neutrální půdu bez tlaku okolí na řešení i prostor ke sdílení obav.

Co chtějí tito rodiče nejčastěji vědět?
Co je čeká, když budou v těhotenství pokračovat. Potřebují informace o diagnóze i prognóze. Potřebují utvořit plán péče, vlastně několik plánů péče. Většinou je třeba zohlednit možnost porodu mrtvého miminka, možnost porodu děťátka, které bude žít jen krátce v nemocnici a porod dítěte, které bude v lepší kondici, než se očekávalo, a bude možné dokonce odejít na čas domů.

To se ovšem musí domlouvat i s lékaři a nemocnicí.
I s tím můžeme pomoci. Včas vybrat vhodný doprovod – většinou dulu, která má přesah podpory i domů, zná se s personálem nemocnice a plán péče s rodinou probírala. Dotyčná rodina utápějící se v emocích tak má o starost méně. Osvícená zdravotnická zařízení už plán péče sestavují s rodiči sama.

Co když se rodiče navzdory pátému přikázání Desatera rozhodnou ukončit těhotenství u dítěte, kterému lékaři diagnostikují postižení neslučitelné se životem...
Je snadné všechny tyto rodiče odsoudit. Když ale stojíte v těchto situacích s nimi a sdílíte jejich bolest, mnohem spíše než soudit mám potřebu je obejmout a plakat s nimi. Taková ztráta je srdcervoucí o to více, že přichází s jejich souhlasem, jejich rozhodnutím. Za všechny tyto rodiny dáváme sloužit mši. Pokud možno dříve, než se rozhodnou. Věřím v Boží milosrdenství a v setkání se všemi našimi dětmi, jednou až zemřeme.

Jaké jsou nejčastější případy, které řešíte?
Vloni jsme ošetřili 496 rodin. Většinou po nečekaném úmrtí miminka v kategorii porod, ale i po samovolném potratu. Hned za nimi následují rodiny, které těhotenství kvůli vážné vývojové vadě ukončily. Nejméně je rodin, které v těhotenství i přes nepříznivou prognózu pokračují. Často ošetřujeme i ztráty násobené – tedy úmrtí miminka v rodině, kdy většinou vyplavou na povrch i podobné příběhy prarodičů z minulosti. A najednou je z jednoho zemřelého miminka třeba pět nebeských dětí a mnoho pozůstalých, kteří potřebují podporu.

V čem potřebují rodiny pomoc od svého okolí, třeba ve farnosti? Co naopak rozhodně nepotřebují, oč nestojí a život jim spíše ztíží?
Nebojte se nabídnout praktickou pomoc: uvařit, upéct, vyzvednout starší děti ze školky, přinést nákup, nabídnout odvoz k lékaři či do pohřební služby. Jsou to úplně obyčejné malé věci, které v době ztráty znamenají hodně. Nepotřebují slova o přírodě, která si poradila, věty o tom, jak jsou mladí a budou mít další děti. Neprospějí jim řeči, jak se o nic nejedná, jak to bylo „včas“. Nechtějí poslouchat o rodinách, které takhle vůbec netruchlily a zvládly to lépe. Nedávejme jim limity, kdy už by se měli „srovnat“ a přestat být smutní. Obecně varuji před bagatelizací ztráty miminka! Je přirozené, že rodiče pláčou. Kdy jindy by už měli plakat, než když ztratí dítě? Je třeba přijmout jejich bolest a nechat je truchlit, jak potřebují. Ten proces trvá přibližně rok a jde ve vlnách. Nelze jej vytěsnit ani urychlit a má svoje zákonitosti. Snaha být rychle v pořádku vede většinou k tomu, že nezpracovaná ztráta vystoupí na povrch v nečekané chvíli a zasáhne v celé své síle. Je zdravé truchlit. Svoji bolest oplakat a odžít.

Předčasně narozená miminka se donedávna spalovala jako biologický odpad. Nyní je lze pohřbít. Jak takový pohřeb vypravit?
Podle zákona o pohřebnictví lze od září 2017 pochovat zesnulé miminko v jakékoli fázi těhotenství. Bohužel se stále setkáváme s tím, že někteří zdravotníci o této novele nevědí a rodinám tvrdí, že na potracené děti nemají nárok. Od úmrtí běží lhůta 96 hodin, kdy je třeba sjednat pohřbení v jakékoli pohřební službě. Může to udělat kdokoli, kdo přijde se svým občanským průkazem a má list o prohlídce zemřelého či potvrzení o potratu. Samotné loučení pak může proběhnout neformálním způsobem, kdy je možné miminko v pohřební služně obléci, pochovat ho, udělat otisky nožičky, ručičky, fotografie… Prostě vypravit do rakvičky. Vůbec není třeba klasický obřad, věnce a svíce. A to spousta lidí netuší a mnoho pohřebních služeb to ani nenabízí.

 

Příloha ke stažení
Vloženo Od Napsali o nás