Otěhotněla jsem, když mi bylo osmnáct. Když jsme to zjistila, neváhala jsem a volala snoubenci do práce, ten mě uklidnil a řekl, že to zvládneme. Najednou jsem se všeho vzdala a odstěhovala jsem se k němu, protože jsem věděla, že už nemůžu myslet jen na sebe, ale na nás. Strašně jsme se těšili a všechno začali připravovat.
Pamatuju si, jak se to dozvěděli naši rodiče. Hlavně náš dlouholetý rodinný přítel se neskutečně těšil a se vším mi pomáhal. Bydlel ve stejné bytovce jako já se snoubencem. Každý den za námi chodil a ptal se, jak mi je. V té době jsme plánovali svatbu, chtěli jsme, aby se malý narodil do úplné rodiny. První, co jsme měli doma, byla postýlka, protože přítel byl strašně „hrr“ a musel mít všechno připravené.
Na kontrole nám řekli, že to bude z největší pravděpodobností chlapeček, ani jsme nepřemýšleli a přišlo jméno Sebastián. O pár dní později přišla nejhorší zpráva na světě: „Malému netluče srdíčko“. Následoval příjem do nemocnice a následný porod malého.
