Maruška Široká

Celé těhotenství, co jsme se dozvěděli o tom, že čekáme miminko (sice ze začátku mi bylo nevolno), byla jsem tolik šťastná. I tvá sestřička se na tebe těšila a celé těhotenství bylo ukázkové. Chodili jsme na kontroly i na genetiku a bylo to moc krásné, každý ultrazvuk jsem tě viděla. I tatínek se na tebe moc těšil, sice nemá zrak, ale těšil se, až tě pochová a ovoní Tě. Zničehonic jednoho dne, když jsme šli na kontrolu (4.6.2019), bylo vše v pořádku. Prý jsi krásné přibírala a byla jsi v pořádku. Najednou ráno 5.6.2019 mi praskla voda, myslela jsem si, že chceš už k nám. Měla jsem radost do doby, než nemohli v nemocnici na monitoru najít tvé srdíčko a ani kopání. Když jsem se zeptala, zda je vše v pořádku, tak nikdo nic neřekl, chodili kolem mě. Až na ultrazvuku jsme se dozvěděli, je nám líto, srdíčko nebije. Byl to pro mě šok a hlavně, že prý je to už několik dní. Ale kopání jsem cítila, kopala jsi jak fotbalistka. Do toho moje máma, tvá babička, čekala na chodbě. Já neměla sílu říct Tvému tatínkovi tak smutnou zprávu, tak to řekla babička. A tatínek přijel k porodu, když jsme Tě museli porodit. Byli se mnou do konce. Bolelo to, bolí to i dnes. Měla jsi 3390g a 45cm. Byla jsi nádherná a moc nám chybíš, beruško, holčičko.