Emilka a Maruška

O půl roku později se mi na testu ukázaly dvě čárky znovu. Před každou kontrolou jsem se modlila, ať srdíčko bije, a první trimestr proběhl v pořádku. Tehdy zjistili, že mám těhotenskou cukrovku, pár dní jsem pobyla v nemocnici, dostala inzulín a přísnou dietu, ale miminko krásně rostlo a všechno vypadalo nadějně.

Pak přišel druhý screening. Lékař se mě zeptal, jestli se mám jak dostat do fakultní nemocnice, že je málo plodové vody a nemůže nás vyšetřit. V nemocnici pustili nevidomému manželovi srdíčko, ale poslali nás dál, na magnetickou rezonanci. „Ledviny miminka nejsou vyvinuté,“ řekli na genetické konzultaci spolu s hrozivým sdělením: „vývojová vada je neslučitelná se životem“. Protože jsem už byla ve 23. týdnu těhotenství, dostali jsme jeden týden, abychom se rozhodli, jestli „to chceme ukončit“. Z kontroly jsme se vraceli vyděšení a zmatení, jediná jistota byla, že to s miminkem nevzdáme.

Začali jsme řešit, co dál, a to nás opět dovedlo k Dítěti v srdci. V dlouhém telefonátu nám poradili, co bude potřeba vyřídit a domluvit. A hlavně nás uklidnili a vrátili nás k tomu, že teď a tady je miminko s námi a na tom záleží. Krátce nato nám Emilka dopřála krásný zážitek, když kopala přes břicho manžela do ruky a reagovala na jeho hlas. Užívali jsme si každý den a smiřovali se s tím, že z porodnice půjdeme zase jen ve dvou.

Mezitím umřel můj táta, který si moc přál vnoučata. Paradoxně nás to uklidnilo, protože jsme věděli, že se mu přání splní a Emilka s Maruškou budou mít nahoře milujícího dědečka. Díky dule, kterou jsme na doporučení Dítěte v srdci měli domluvenou, a jejich memoryboxu jsme měli moc krásný porod, přestože Emilka při něm už navždy spala.

Udělali jsme otisky nožiček, pomazlili se a rozloučili. Není to snadné, ale prostor, který Dítě v srdci nabízí, i společenství rodičů s podobnými osudy nám pomáhá žít dál.