Má Rozálka a další lásky

Celé těhotenství bylo ukázkové, bezpříznakové, Rozálka krásně rostla a prospívala. Jednou se stalo, že jsem začala v druhé půlce krvácet a jela na pohotovost, zjistilo se, že je to pouze podrážděný čípek z předešlého sexu, předepsali mi magnezium a dál to pokračovalo opět všechno v pořádku. Nakoupili jsme výbavičku, nachystali pokojíček. Chtěla jsem všechno mít hotové do osmého měsíce, abych pak nemusela s bříškem nikde lítat a vybírat, navíc nikdo nevěděl, kdy bude, co otevřené.

Všechno se to začalo, ale kazit v březnu 2021. Abych ještě dodala, celé těhotenství jsem byla doma, o práci jsem přišla těsně před tím, než jsem otěhotněla, maximálně do obchodu nebo k našim, vždy s velkou opatrností. 

V 32. týdnu jsem měla jít na kontrolu na gynekologii na krev, ale začala jsem mít horečky až 39 C°, tak jsem volala, že nepřijdu, chtěla jsem chránit ostatní, kdyby náhodou, tak jsem si zavolala k obvodnímu lékaři, že chci na testy, ve středu jsem šla na PCR, a ještě ten večer jsem se nechala hospitalizovat, jelikož mi začínaly bolesti v podbřišku, kyčlích, kříži postupně i v konečníku. Na gynekologickém si mě teda pro jistotu nechali kvůli teplotám, ale mé prodýchávání bolestí nikdo neřešil, i když se mě na to sami ptali. Udělali mi antigen, který vyšel negativní. Nasadili mi kapačku s paralenem a jiným roztokem, na které jsem byla celou noc. Bolesti ustaly. Teplota mi klesla pod 35° a oni jinak nic neřešili, ani jednou mi během toho neudělali ultrazvuk ani monitor, pouze při příjmu vaginální vyšetření. Další den mi přišly výsledky PCR – pozitivní. Jelikož se mi péče zdála nedostačující, rozhodla jsem se jít domů s tím, že přijdu na kontrolu další den. To bylo vše v pořádku, dvacet minut na monitoru proběhlo bez problému.

Doma jsem se dala dohromady a konečně i teplota se dostala do normálu. Po 6 dnech od hospitalizace jsem se už ráno probudila se stejnými bolestmi jako při hospitalizaci. Celý den jsme proseděli u televize, bolesti se postupně stupňovaly a já neustále odbíhala na záchod, měla jsem pocit, že se pokadím (řekla bych to lépe, ale budu slušná), ale jelikož to nikdo neřešil týden předem, neřešila jsem to ani já a myslela, že to jsou střeva. Pozdě večer šel přítel vyvenčit psy, já mezitím už prodýchávala silné bolesti na gauči a na záchodě strávila 20 minut a jelikož jsem opravdu nebyla schopná ničeho, musela jsem do sprchy, abych se aspoň umyla. Když přítel dorazil z venku, prosila jsem ho ve velkých bolestech, ať mi pomůže ven, už jsem nemohla sama udělat ani krok. „Mám zavolat sanitku?“ Na to se mě ptal za ten den několikrát, ale tehdy jsem mu to poprvé odkývala, a to už věděl, že je něco hodně špatně. Celou mokrou mě položil na gauč, já se opřela čelem k opěradlu a klekla si. Vytočil 155, říkal, že jsme pozitivní, že jsem ve 33. týdnu a že jsou to asi střeva. Položil telefon a mě v tu chvíli praskla voda. Ihned volal znovu, že to nejsou střeva, ale že rodím. Sanitka dojela, přišli dva chlapi, já ležela na gauči, pouze v triku, které mi přítel na silu oblékl, abych nebyla nahá. „Já rodím, už cítím hlavičku.” saniťák koukl: „Ale nerodíte, oblečte jí aspoň kalhotky.“ Posadili mě na křeslo a dovezli do sanitky, kde mě položili. Přítel běžel k autu a jel ještě před námi a čekal na zastávce, aby jel za námi, ale bohužel musel někde zaparkovat. Pobíhal po porodnici, hledal svou rodící přítelkyni, na recepci nevěděli, na příjmu nevěděli, na porodním nevěděli nic, znovu recepce, znovu porodní: „No, tak tu počkejte.“ Já si mezitím v sanitce dala ruku mezi nohy a hlavičku cítila v ruce snad celou, saniťák koukl pod plachtu „Ajéje, rodíme.“ Dvě rychlé kontrakce, dvě zatlačení a byla venku, položili mi na hruď, a aniž bych se stihla vzpamatovat, začali ji resuscitovat. Nevím kolik času uběhlo, ale byla to věčnost, stále jsem nechápala, doufala, nahlas prosila, slzy mi stékaly po tvářích, to přece není možné, aby mi umřela. Jedna ze sester prohlásila, že je konec a všichni se vším přestali. V sanitce bylo lidí jak na Václaváku a další stáli ve dveřích, hotové kino. Žena porodila v sanitce mrtvé dítě. Nechali mi ji na hrudi, já ji držela lehce, aby nespadla, ale tak, abych ji neublížila, cítila jsem, jak je studená. Projeli jsme kolem přítele v čekárně potichu, bez miminkovského pláče, bez smíchu a on věděl, že se něco děje. Přišla za ním paní ze záchranky a sdělila, co se stalo, ptala se, jestli chce psychickou pomoc, když opakovaně odmítal a ona nenaslouchala, řekl, že jsme pozitivní, že chce být sám. Žena přišla na porodní sál a tam to řekla, tehdy začalo druhé peklo: „Vy jste pozitivní, a proč jste nám to neřekla?“, mávali mi před očima kalendářem, ať jim řeknu, jak dlouho jsem pozitivní, kdy jsem měla test, kdy jsem byla hospitalizovaná atd. Placentu jsem rodila nějakou dobu, pak mi začali vyhrožovat tím, že půjdu na sál, tak jsem do toho dala vše a porodila, chtěla jsem za přítelem a za dcerkou. Na začátku, když mě přivezli na porodní tak se zeptali, jestli se chci rozloučit, ani chvíli jsem neváhala, ale to jsem netušila, že ji dají příteli dlouho předtím, než přijedu já. Byl tam s ní asi dvacet minut sám, sám se svým mrtvým miminkem. Dovezli mě na pokoj a já poprvé viděla svého přítele s rudou tváří, zpuchlýma očima a zavinovačkou v ruce. Hned jsem se po Malinké natáhla a vzala si ji do náruče. V tu chvíli jsem se hrozně rozbrečela a začalo mi docházet, co se stalo. Brečeli jsme oba, drželi se za ruce a brečeli. Měli jsme omezený čas a stejně nám tam několikrát vlezla sestra, abychom dali dohromady papíry, neměli jsme sílu ji poslat pryč. Takže držíte v náručí své mrtvé novorozené miminko a podepisujete papíry a další od matriky hledáte v tašce, zatímco vám slzy tečou jako vodopády. Nejhorší bylo říct skutečné sbohem. Kdybych mohla, udělala bych teď spoustu věcí jinak, umyla ji, udělala si otisk nožičky sama, dala bych ji pusu, vyfotila si ji. Teď lituji toho, že jsem byla zbabělá a záleželo mi na tom, co si ostatní myslí a ne na tom, co chci. Pozdě. Mám jen otisky a vzpomínky.

Další den jsem odešla na revers, bylo nepředstavitelné tam zůstat sama a začínala jsem se pomalu hroutit, myslela jsem jen na Rozálku, o kterou jsem přišla, na přítele, který byl sám doma. 

Po pár týdnech byly výsledky pitvy, ale získat je byla taky pěkná kovbojka a verdikt – covid způsobil velké zahuštění krve a miminko nemělo dostatek kyslíku, a tak jsme o naší malinkou Rozálku přišli. Vyřizovali jsme urničku pro naše první dítě, tam jsme museli poslat tchána, jelikož jsme byli v karanténě a ani zařídit pohřeb pro vlastní dítě jsme nemohli, kvůli převozu se vše muselo vyřídit do týdne.

Po šestinedělí jsem znovu otěhotněla, ale už na začátku jsem věděla, že je něco špatně, čárka nesílila a já po deseti dnech od vynechání, v den, kdy jsem měla jít na první prohlídku, začala krvácet.

V srpnu jsem na testu spatřila opět dvě čárky, a to šest dní před vynecháním. Byla jsem nadšená, ale plná strachu. Říkala jsem si, že k doktorovi nebudu spěchat, pokud to má miminko zvládnou, tak to zvládne. Šla jsem na kontrolu až v osmém týdnu, vše do té doby bylo v pořádku. Čárky sílily. Doktor mi na kontrole oznámil, že vidí dva gestační váčky, ale byly prázdné. Mé dvojčátka se velmi brzy přestala vyvíjet, přesto HCG stále rostlo do vysokých hodnot. V září jsem podstoupila kyretáž. 

Nyní čekáme na výsledky hematologie, máme naplánovanou genetiku. V histologii se nic nenašlo, pouze potvrdili ukončené těhotenství.

Máme tedy nahoře čtyři andílky, teď čekáme na výsledky všeho, já dělám vše pro to, abych tam neměla i dalšího.

Celý můj příběh a celou mou cestu za miminkem taky zveřejňuji na IG @deniknemamy, což mi pomáhá se s tím vypořádat a necítím se díky tomu tak sama.

Markéta