Můj příběh o ztrátě

 „Nevidím srdeční akci, i zárodek je menší, než by měl v tomto týdnu být… za mě zamlklý potrat, oblečte se, probereme možnosti.“ Na křesle gynekologické pohotovosti se začínám zalykat pláčem a pořádně nevnímám. Jak není srdeční akce? Mé miminko není? Vždyť jsem mladá, jak se to mohlo stát? Tolik jsem si Tě přála a teď o Tebe mám přijít? „Začínáte krvácet, tudíž potrat stejně přijde, mohu doporučit okamžitý příjem na revizi nebo potratíte přirozeně.“

Proč ta paní mluví, jako by zrovna šla kolem koupit do krámu rohlíky? „A opravdu nebije srdíčko? Není nějaká šance, že to jen nejde vidět?,“ ptám se tiše mezi záchvaty pláče. „Opravdu ne, pokud nechcete na revizi hned, přijďte zítra ráno na 7, uděláme kontrolní ultrazvuk, ale pochybuji, že něco najdeme.“ Sestra se suše ptá na všechny potřebné údaje, já sedím na židli a slzy nepřestávají téct.
Doma v noci mě můj malý andílek začíná opouštět, okamžitě jedeme na pohotovost. Teče ze mě strašně moc krve, prosakuje na kalhoty i kabát, kape za mnou po zemi. Lidi v čekárně se po mě ohlížejí a moc nevědí kam s očima. Moje maminka klepe na pohotovost, ať se mnou laskavě něco dělají, krvácí vám tady na chodbě pacient! Pláču, klepu se a cítím, jak mi stále horká krev teče po nohách a pode mnou se zvětšuje kaluž krve. Nějaká paní v čekárně chce projevit soucit, pohladí mě po rameni a řekne, že to bude dobré. Milá paní, chcete mi říct, že moje děťátko, kterému už nebije srdce a právě mě opouští, si to nakonec rozmyslí a řekne, že to byl aprílový žert? Nenávidím celý svět. Po 10 minutách konečně přijíždí sestra s lehátkem a veze mě schovat do ordinace pohotovosti. Už ale jaksi zapomene zavřít dveře od sesterny a tak stejně všechny pacientky, které tam přijdou, vidí, jak tam ležím v krvavých kalhotách s pláčem.

Přijíždíme na sál, kde se provede kyretáž. Hraje tam Whitney Houston I will always love you. Nemám sílu, jsem prázdná. Celý svět je hnus.

Po zákroku domů. Kontrola u gynekologa. „To bohužel, 12. týden je pořád rizikový… ono je to vlastně dobře, než aby se Vám narodilo postižené miminko…“

Hm… milý pane doktore, tohle mě má nějak utěšit? 
„Kdy můžu znovu otěhotnět?“ 
„Počkejte 3 cykly…“

Počkali jsme 2. a 3. menstruace se nedostavila. Třásla jsem se nadšením, když jsem si těhotenský test dělala. Příznaky poznám, ani to nemusím mít potvrzené testem. 2 čárky vylezly. Opatrně se začínám radovat a volám na gynekologii. „Ano, máme tady zárodek.“ V tmavých flecích ultrazvuku se nevyznám, ale kde bije srdíčko…? „Tady, vidíte? Nebojte se, je tam.“ A tak po pár návštěvách dostávám druhou těhotenskou průkazku, nyní s nálepkou „2. těhotenství“. Třesu se jako osika před každou návštěvou doktora, zdali bude vše v pořádku, ale samozřejmě se snažím myslet pozitivně a nemyslet na černé scénáře, ale ten červíček tam vzadu prostě hlodá. Týdny a vyšetření plynou, hned na prvotrimestrálním screeningu se dozvídám, že to bude chlapeček. Toho jsem si pro přítele moc přála. Během vyšetření si cucal paleček, chce se mi brečet dojetím, jak je to krásné… Druhý screening taky dopadne dobře, máme nádherné fotky z 3D ultrazvuku. V průběhu vyšetření ho to unaví, protahuje se a zívá si. Jsem do něj maximálně zamilovaná. Od 17. týdne cítím pohyby, moje malá rybička se má v bříšku čile k světu, asi to bude fotbalista. Pořád své těhotenství držím víceméně pod pokličkou ze strachu, že se něco stane. Pro malého nemám nakoupené nic, jméno taky nemáme, čekám zatím malého anonyma. Rána a večery trávím s rukou na břiše a čekám, až se přivítáme. Je to krásné. S nástupem na mateřskou chytnu paniku, vždyť už jsem v 8. měsíci, asi bych měla začít nakupovat výbavičku, co když malý vykoukne dřív na svět? Mé dvě těhotné kamarádky již dávno nakupují. Já ne, mám strach. Ale někdy to prostě přijít musí. A tak v rozmezí 3 týdnů nakoupím nejdůležitější věci - přebalovací pultík, postýlku, naposledy kočárek, který samozřejmě nemáme doma. Přítel je s blížícím se koncem stále více dojatý a s malým si povídá. Ten se v břiše převaluje a kope. Těšíme se, až budeme 3.

Jeden večer mě však přepadne migréna, na kterou jsem od prvního trimestru netrpěla. Zvládla jsem bez prášků i tamty, zvládnu i tuto. Půjdu si lehnout do obýváku, ať svým lítáním na záchod a zvracením nevzbudím přítele. Malému se tolik zvracení nelíbí, kolem 4. ráno mě kope. Promiň, miláčku, nevím, proč je mi tak špatně, omlouvám se mu mezi zvracením a divným stavem třesavky s horečkou. Jsem po prozvracené noci strašně unavená a až nad ránem se mi podaří usnout. Když se ale vzbudím, mám podezřele tvrdé břicho. To bude asi tím zvracením. Snažím se ještě usnout, jsem šíleně unavená. V 7 hodin si říkám, že jsme se ještě nepozdravili s maličkým. Lásko, vstávej, vrtám si do bříška. Pořád tvrdé jako kámen. Akorát mi volá přítel. „Už je ti líp?“„Jo, hlava mě nebolí, ale mám nějaké tvrdé břicho…“„A nepojedeme raději na pohotovost?“ Běhání po doktorech není zrovna moje hobby a být opět na pohotovosti u té empatické doktorky bylo to poslední, co bych chtěla. Nerada ale něco podcením a tak není zbytí. „Jo, raději jo, přijeď pro mě, prosím.“

Zvoníme v nemocnici na pohotovost. „Paní, ale vy už jste 38. týden, to musíte jít na příjem porodů.“ Zvoníme. „Dobrý den, dnes jsem celou noc zvracela a mám strašně tvrdé břicho a necítím pohyby…“ Pár milých sester se kolem mě seběhne a natáčí monitor. Ozve se srdce, které bije strašně rychle. Bohužel je moje. „Pojďte, paní doktorka Vás vyšetří i ultrazvukem.“ Lehám si na křeslo. Doktorka zapíná ultrazvuk, ale vzápětí otáčí obrazovku tak, ať na ni nevidím. Začínám mít nepříjemný pocit. Dvě sestry stojí opodál a také koukají do monitoru. Ticho trvá příliš dlouho. Ačkoliv pod rouškami nejde vidět celkový výraz, stačí mi pozorovat sestřičky, které si vymění pohledy. Doktorka vytahuje telefon a do ordinace volá dalšího doktora. Dojde mi, že je konec. A tak ve stejné nemocnici, téměř po roce, akorát na jiném příjmu a jiné posteli propukám v zoufalý pláč. Všichni mě začnou utěšovat, ale v takové chvíli… Potoky slz nepřestávají. Tašku do porodnice mám sbalenou sotva pár dní. „Pokud máte nějaké věci už s sebou, přineste si je… už si vás tu necháme… máme tu hroznou zprávu sdělit příteli?“ Mlčky kývu. Myslím na to, jak moje 2 kamarádky za pár dnů či týdnů budou držet v náruči svá krásná miminka. A já ne. Útěcha je těžká, spíš nemožná. „I kdybyste přijela o hodinu, dvě, tři dřív, v takových případech se nedá nic dělat…“ Ale já ještě před pár hodinami jsem malého cítila, jak mě krásně kope a převaluje se, jako vždycky…

Sestřičky i porodní asistentky jsou moc milé a snaží se, jak můžou, ale stejně… Dnes má přítel narozeniny. A jako dárek dostane zprávu o tom, že mu partnerka musí porodit mrtvého syna. Připadám si neschopná. Moje tělo bylo rok těhotné, čekalo 2 děti a nedokázalo donosit a porodit ani jedno zdravé dítě. Jsem na porodním boxu. Mezitím přijíždí moje maminka, můj strážný anděl. Nebýt jí, nedám to.
Poprvé po 7 společných letech vidím přítele brečet. Neskutečně mi to trhá srdce a moc bolí mě ho takhle vidět. Ta bolest je tu kvůli mně, já nedokázala našeho synáčka donosit a porodit živého. Našeho krásného chlapečka, kterého nebudu vozit v modrém kočárku s modrou zavinovačkou.

Sedativa začínají účinkovat a začíná se vyvolávat porod. Porod dítěte, které ale nezačne křičet. Pod prášky obvolávám všechny své kamarádky… Zase to nevyšlo, malý to nezvládl. Všechny telefonáty končí pláčem. S přibývajícími hodinami mi to pomalu začíná docházet. Mé tělo už nemá 2 srdce, jedno odešlo a vzalo s sebou i kus mého. Moc to bolí. Příšerně. Porod stále nepřichází. Další tabletky, oxytocin, na zvětšující se kontrakce epidurál. Nález pořád stejný. Další den se pokračuje. Stále nic. Porodní asistentka říká, že obvykle se to už rozjede, ale pořád zkoušíme vyvolávat. Nemůžou ohrozit na životě i mě. Po zavedení páté vyvolávací tabletky se rozjedou kontrakce. Na epidurál si musím počkat, musí se to chvíli rozjet. Je to neskutečná bolest. Znásobená tím, že na konci nebude odměna pláče mého syna. Z vedlejších porodních boxů se ozývá šílený křik, který po pár minutách ustává a střídá ho dětský pláč. Já a mé neschopné tělo cítíme sílící kontrakce. Šílená bolest. Jsem unavená, chci umřít. Kontrakce jsou nesnesitelné a dostávám epidurál. Vůbec nepomohl od bolesti, ale rozjel porod. Když jdeme do finále, zažívám nepředstavitelné bolesti. Řvu jak o život, brečím, protože nerodím živé dítě. Připadám si rozervaná na kusy. Bolestí šílím, najednou je tu poslední zatlačení a malý je venku. Vidím bezvládné tělíčko a pupeční šnůru omotanou kolem krčku. Najednou vše ztichne. Můj řev. Doktor, porodní asistentky i moje maminka. To kruté, svíravé ticho, které není narušeno dětským pláčem. Na malé hlavičce vidím tmavé vlásky. Nechci ho vidět hned, zabalte ho. Po chvíli mi mého syna přináší porodní asistentka zabaleného v peřince a čepičce. Chytám ho do náruče. Vypadá jako normální miminko, je celkem těžký. Brečím. Je to to nejkrásnější miminko, co jsem kdy viděla. Je strašně podobný na přítele. Malinký nosík, krásná pusinka a zavřená očička. Můj malý andílek, co vypadá, jako kdyby jen spal. Srdce se mi tříští na milion kousků. Nikdy neotevře svá očka a nikdy nezačne plakat. Proč jsi tu s námi nechtěl být? Máma a táta tě moc milujou broučku, to jsi přece věděl, tak proč jsi nás opustil? Ten smutek je neskutečný. Kolik bolesti ještě snesu?

A tak mám teď v šestinedělí bezesné noci, ale ne kvůli přebalování a kojení, ale kvůli záchvatům pláče.
Místo toho, abych jezdila s novým kočárkem, přemýšlím, kam ho schovat.
Místo doplňků stravy pro kojící ženy beru léky na uklidnění a místo čaje na laktaci piju kontryhelový čaj na srovnání cyklu.
Místo lásky cítím kráter v duši a místo radosti nekonečný žal.
Místo shánění kapiček na bolavé bříško obcházím úřady a vyřizuju úmrtní list a pohřeb.
Místo strachu z opruzenin mám strach, že tahle bolest se nikdy neotupí.
Mám strach z dalšího těhotenství.

Chci zpátky svého chlapečka, kterého mi ale nikdo vrátit nemůže. Mého chlapečka, kterého jsem milovala víc než cokoliv na světě a přesto mě opustil.

Můj broučku, jsi můj další andílek. O to víc to teď bolí, když už necítím, jak se mi v bříšku vrtíš po jablečném džusu, který jsi měl tak rád, nebo po tom, když tě hladil tatínek. Jak můžu jen vzpomínat, když jsem Tě viděla na ultrazvuku zívat nebo si cucat paleček. Teď cítím jen prázdno.

I přes to, žes mě opustil, moc tě miluju. Šíleně, moc a navždy.
Tvoje máma