Náš chlapeček Hynek

Dvě spokojené holčičky, skvělého manžela, krásný nový dům, skvělou rodinu kolem sebe a hlavně, hlavně jsem byla potřetí těhotná a přála si manželovi porodit syna, kterého si tak moc přál. Můj život měl obrovský smysl. Teď už ale vím, že všechno se může z minuty na minutu změnit v naprostou tragédii.

Od začátku těhotenství probíhalo úplně stejně jako dvě předchozí. Bývalo mi špatně od žaludku, byla jsem unavená, měla jsem nízký tlak, ale věděla jsem, že to jednou přejde a kvůli miminku vydržím všechno! Když nám ve 13. týdnu potvrdili, že je vše v naprostém pořádku, byla jsem tak strašně šťastná, všichni jsme byli šťastní. Mohli jsme jít „s pravdou ven“ a řekli to jenom nejbližšímu okolí. Moji rodiče to věděli skoro od začátku, mamka to hned poznala. Našim holkám jsme to řekli mnohem později. Začaly se na miminko těšit a moc si přály brášku. Hladily mi bříško, pusinkovaly ho, ptaly se, jak se bude jmenovat.. Začala jsem se hrozně těšit, až budeme kompletní.

Noc před tím, než k nám měl přijít Mikuláš s čerty, se mi zdál sen. Byla jsem někde zavřená, měla na rameni hadičku, kterou protékala krev. Kolem mě byli cizí lidé, asi doktoři, a já se úplně vyděšeně pořád dokola ptala, co to je, že se bojím, že to uškodí mému děťátku, když jsem těhotná. Oni mě ujišťovali, že ne. Ráno jsem se vzbudila, na sen zapomněla a všichni jsme si užívali mikulášskou návštěvu.

Den poté, 6. 12. 2021, než jsme odjeli na prohlídku, mi moje sestřenice a zároveň nejlepší kamarádka napsala, ať vše dobře dopadne, a že se pak mám hned ozvat. Já měla skvělou náladu, tak jsem ještě rychle odepsala „děkujeme, děkujeme“ a jeli jsme. Manžel a naše holky jeli jako vždy se mnou. Vešla jsem do ordinace, moje paní doktorka se mě zeptala, jak se cítím a já jí řekla, že KONEČNĚ DOBŘE, konečně je mi dobře. Zkontrolovala mě a začala dělat ultrazvuk. Já jsem byla myšlenkami někde jinde, přemýšlela jsem, co budeme s holkami dělat, co budeme vařit.. Nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že já a můj muž budeme patřit mezi ty rodiče, které potká ta největší rána, jakou může člověk v životě zažít.. Bylo to jako blesk z absolutně čistého nebe!

To, jak dlouho koukala moje paní doktorka na obrazovku, jsem v tu chvíli vůbec nevnímala. Pak ale přišla věta, na kterou nikdy nezapomenu: ,,Mně se to vůbec nelíbí!“ Vůbec jsem nechápala, chvíli jsem si myslela, že si dělá legraci. Nedělala. Podívala jsem se na ni očima, které prosily o to, aby to legrace byla. Viděla jsem její oči a bylo mi jasné, že je konec. Ukázala mi obrazovku a já neviděla nic jiného, než velký černý kruh a trochu hlavičku. Vůbec jsem nechápala, do očí mi vyhrkly slzy. Moc nevím, co mi říkala, byla jsem v naprostém šoku. ,,Je to asi močový měchýř“, jenom to jsem si stihla zapamatovat. Poslala mě okamžitě do Brna za specializovaným lékařem. Když jsem se oblékala, slyšela jsem, jak tam volá a vše nám domlouvá. Pak za mnou ještě přišla a já se jí zeptala, jestli je to na potrat, to bylo jediné, co mi běželo hlavou. Neřekla mi to. Jen se ptala, kdo se mnou pojede, že takhle nemůžu sama…

Došla jsem nějak k autu a už jsem jenom brečela. Holky jsme odvezli k bratrovi a jeli do Brna. Sestřenice mi psala, proč neodepisuju.. Jen jsem stroze odpověděla: špatný, jedeme do Brna. Mamku jsme ještě nechtěli plašit, bylo lepší, že mohla být ještě pár hodin v klidu. Manžel mě pořád uklidňoval, opakoval, že bude vše v pořádku, pro mě už tohle byl naprostý konec. V Brně nám pan doktor potvrdil, že ten velký černý kruh, je naplněný močový měchýř. Miminko nemůže čůrat, přepážka mezi močovým měchýřem a močovou trubicí se zavřela. A navíc nemá žádnou plodovou vodu. Prý se na takovéto problémy přichází už v prvním trimestru, ale naše miminko bylo celou dobu v pořádku.. Tak strašné věci se nedaly vůbec poslouchat, jen jsem brečela, nemohla jsem mluvit a se sama sebe ptala, jak moc ho to asi bolí.. Manžel se ptal za mě, co se s tím dá dělat, jaké máme

možnosti.. Pan doktor odpověděl, že je to na nás. Můžeme buď ukončit těhotenství, nebo v něm pokračovat, ale miminko pravděpodobně zemře před narozením, nebo těsně po něm. A třetí možností, kterou nám doporučil a my si ji zvolili, byl odběr moči miminka a klků, podle kterých se zjistí, zda jsou v pořádku ledviny a dalo by se miminku co nejdříve voperovat mezi močový měchýř a močovou trubici hadičku, která by mu umožnila vyprázdnit se a dál s ní žít.. Operaci provádí v Praze a pan doktor by nám to domluvil. Svitla nám aspoň malinkatá naděje.

Seděli jsme v čekárně se všemi těmi páry, které se dozvídali pohlaví svého zdravého miminka, byli tak šťastni a hlavně, viděli na ultrazvuku celé svoje miminko. Snažila jsem se „schovat“ za manžela, nechtěla jsem, aby mě viděli, nechtěla jsem vidět je.. Na genetické konzultaci na nic nepřišli. Jen jsem tam seděla a brečela, nebyla jsem schopna odpovědět vůbec na nic, nemohla jsem si na nic vzpomenout, všechno za mě musel odpovídat manžel. Ptali jsme se na důvod, chtěli jsme vědět, proč se to miminku stalo. Žádný důvod nebyl. Prostě se to stalo. Prý se to stává, ale úplně ojediněle..

Tu strašnou bolest, kdy mi přes podbřišek brali jeho moč, klky, aspoň trochu převyšovalo vědomí, že se pro jeho záchranu snažíme udělat vše. Nedívala jsem se, jen jsem cítila všude hadičky.. Hned jsem si vzpomněla na ten sen, který měl bát asi předtuchou..

Všichni byli strašně hodní, myslím, že už v tu chvíli věděli, jak vše dopadne.. Ale prý nám drží palce. Výsledky budou do čtrnácti dnů! Další šílená zpráva! Moje naděje vyhasínaly. To máme teď před Vánoci čekat na ten verdikt tak strašně dlouho?! Hlavou mi běželo, že asi letos dostanu na Vánoce smrt svého dítěte, dítěte, které jsem tak moc chtěla. Strašně jsem se bála, napadaly mě různé věci, třeba, co když ve mně miminko za tu dobu zemře?! Absolutní hrůza!

Přijeli jsme domů a začal děs, všechno na mě padlo, jen jsem brečela, bylo mi špatně, nemohla jsem odpočívat, spát a do toho vidina nejtěžších 14 dní našeho života. Druhý den jsem volala svojí paní doktorce, chtěli jsme, aby se na miminko během té dlouhé doby podívala. Souhlasila a měla jsem přijít kdykoliv. S výsledky nakonec volali hned ten den večer, pozvali nás na konzultaci hned zítra 8. 12 v 11:30.

Cestou do Brna hráli vánoční písničku Andělé strážní od Václava Neckáře, zpívá se tam ,,..Pane nedopusť…“, to jsem si pořád a pořád v duchu opakovala .. ON ale dopustil… Já už vlastně asi byla smířená. Seděli jsme tam, poslouchali ty věty, které mi rvaly uši, dívala jsem se z okna, nevěřila jsem, že tohle se děje opravdu nám a přála si, abych se probudila, že je to jen noční můra.. ,,Nevypadá to dobře, ledviny jsou fatálně poškozeny..“, voperování hadičky prý je možné, ale miminko to pravděpodobně nepřežije a i kdyby ano, dožilo by se možná dvou let. V tu chvíli jsem nebrečela já, ale můj manžel. Jen se jen zeptal: ,,Jak?“, odpověděla: ,,V tomto stádiu těhotenství bohužel formou porodu.“ Další šok, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, nikdy jsem nepřemýšlela o ničem takovém. Nevěřila jsem tomu, co se děje, ale ono se to prostě dělo.. Můj muž řekl, že musím já rozhodnout, já jsem ho celých pět měsíců nosila u sebe. Snažila jsem se zachovat si v tu chvíli chladnou hlavu a přemýšlet, jak jen nejlépe to šlo. Nezlobila jsem se na manžela, že nechal toto rozhodnutí na mně. Bylo to správné. A já věděla, co odpovědět, nechtěla jsem, ale musela. Musela jsem říct, že si přeji ukončit život mého malého miminka. Byla jsem si jistá, že tak to pro naše miminko bude nejlepší, nechtěla jsem, aby trpělo. Nevěděla jsem, jak začít, řekla jsem jen, že bych chtěla porodit v Boskovicích, kde jsem se sama narodila, kde jsem prožila nádherné čtyři roky na střední škole a kde hlavně pracuje moje paní doktorka. Nechala nás tam samotné, abychom se domluvili, ale my jsme nemluvili, jen jsme seděli a brečeli. Porod v Boskovicích mi byl umožněn, podepsali jsme všechny papíry a s tím vším zase procházeli kolem všech těch šťastných párů, kde jsme vlastně kdysi taky takhle šťastně seděli.

Volala jsem paní doktorce a jen jí potvrdila, co ona už věděla od pondělí. „Chtěla bych ukončit těhotenství“.. pak už jsem jí do telefonu jen brečela. Ona mi řekla, že mi tam vše domluví, že to zvládneme, že přijede a bude tam semnou, odrodí mě. V pátek v 7 hodin máme přijet. To mi paradoxně v tu chvíli hodně pomohlo.

Venku byla krásná zima, holky chtěly ven, a tak jsme chodily kolem domu, holky se bobovaly. Manžel se snažil být s námi co nejvíce, chodili k nám moji rodiče, moji sourozenci, přišla mě podpořit moje sestřenice. Nikoho jiného jsem nechtěla vidět, nešlo to. Věděli to jen ti nejbližší a chápali mě.

Večer jsem se snažila s miminkem rozloučit, hladila jsem si břicho a říkala mu, ať se na nás nezlobí, ale že pro něj chceme jenom to nejlepší a že ho máme hrozně rádi.

Sněžilo, stejně jako při porodech holek.. V těhotenství jsem si říkala, jaká škoda je, že budu rodit na jaře a ne zase v zimě. Tak mi to moje miminko asi chtělo umožnit. Byl pátek 10. prosince a já jela porodit své mrtvé dítě. Celou dobu se tak hrozně hýbalo, asi už vědělo, co přijde a loučilo se semnou. V rádiu hráli zase Václava Neckáře.. Celou cestu jsem potřebovala mluvit, mluvit cokoliv.. Jen nebýt potichu.. Přišlo pár SMS „na podporu“.

V nemocnici nás přijali, jsem jim všem strašně za vše vděčná, manžel mohl být celou dobu se mnou. Všichni už od mojí paní doktorky všechno věděli, takže se moc nevyptávali. Byli tak empatičtí, vzpomínám na to vše ráda a se strašnou pokorou i k nim, ta situace není snadná ani pro ně. Zavedli mi tyčinky na otvírání porodních cest, pod jazyk dali tabletky. Pak se jen čekalo a čekalo. Oba moje předchozí porody byly vyvolávány a tak jsem počítala s tím, že to bude nekonečné, s tím rozdílem, že na konci nepřijde žádná odměna. Přidávali tabletky, nic se nedělo, já stále jenom cítila pohyby miminka, které právě zabíjím. Pořád jsme s manželem mluvili a mluvili, nemohla jsem ležet a tak jsem chodila, nebo stála a dívala se z okna. Viděla jsem na svou školu, kde jsem studovala. Vzpomínala jsem na vše, co jsem tam prožila, nikdy by mě tenkrát nenapadlo, že tu za 11 let budu rodit své mrtvé dítě. Přijela moje paní doktorka, hned za mnou šla. Kolem druhé hodiny přišly bolesti. Miminko přestalo kopat, přestalo se hýbat.. Tak strašně jsem to chtěla mít za sebou. Začalo to bolet, v půl čtvrté jsem zavolala porodní asistentku, že bych chtěla epidurál, svolali anestezioložku, ale přišla moje paní doktorka, zkontrolovala mě a prý to ještě není. A mě už to tak bolelo. Ale musela jsem vydržet, už se to rozjíždí a epidurál by to zpomalil. Pak už to šlo celkem rychle, v sedm mi epidurál konečně napíchli, hadičkou, která vedla na rameno (zase moje předtucha) mi pustili oxytocin a já v půl desáté, kdy epidurál přestal působit, porodila naše mrtvé miminko. Podívala jsem se na manžela, měl tváře v dlaních. Musel to vše prožít se mnou. Vím, že mi chtěl pomoct, ale neměl jak. Strašně si ho vážím a jen to utvrdilo to, že jsem si tenkrát vybrala, jak nejlépe jsem mohla.

Miminko odnesli, do konce svého života si neodpustím, že jsem ho neviděla, nepochovala si ho. S manželem jsme se tak rozhodli a já věřila, že to tak bude lepší a že si ho stále budeme představovat podle sebe. Nikdo mi v tu chvíli neřekl, jak moc důležité rozloučení je. Pohlaví jsme si v těhotenství říct nenechali, mělo to být překvapení. Paní doktorka nám přišla říct, že to je chlapeček….. Dali jsme mu jméno Hynek, už jsme ho měli dlouho vybrané. Hynek měl 28 cm a 650 g.

Po všem jsem jenom dlouze zírala před sebe. Nechali nás tam přespat, nikam jsme se nemuseli stěhovat a manžel mohl přespat se mnou. Moje jediná spása. Stal se mojí spásou. Jsem všem tam tak moc vděčná! Jak se celou dobu všichni chovali, ve všem nám vyšli vstříc, na naše veškeré dotazy se snažili opovědět. Díky nim budu i na tento porod vzpomínat v dobrém.

Ráno přišla moje paní doktorka s propouštěcí zprávou a já se jí zeptala, jestli už v TO pondělí věděla, že budu muset tohle vše podstoupit. Potřebovala jsem to vědět.. Přikývla.

Dali mi prášek proti tvoření mléka a pustili mě domů. Začalo peklo, jako bych procitla z toho šoku. Dva dny před Štědrým dnem jsme si jeli pro urničku. Byla jsem tak ráda, že tu s námi přes Vánoce bude. Nějak jsme Vánoce přežili, dva sváteční dny jsem nemohla vstát z postele. Všechno se prostě tak nějak dělo… se mnou, ale přitom beze mě. Beze mě, protože s naším chlapečkem odešlo i kus mě..

Svět se pro mě zastavil a tak nějak stojí. Nedokážu se na nic soustředit, moc na něj myslím, je mi tak strašně smutno. V noci nemohu spát a stále a stále si opakuju a ptám se, jestli už mi odpustil. HLADÍM jeho urničku, jako jednu z mála věcí, co nám po něm zbyla. DÍVÁM se do zrcadla na dvě jizvy v podbřišku, přes které jsme spolu ještě nedávno byli napojeni, a tiše doufám, že mi tam zůstanou navždy. Zarámujeme si jeho fotku z ultrazvuku, kde byl tak strašně už tenkrát podobný svým sestřičkám. Holkám jsem o Hynkově smrti řekla ještě před tím, než se narodil. Ta starší to chápe, ví, že miminko umřelo. Mladší mi po porodu několikrát řekla, že musí opatrně, že mám přece v bříšku miminko, tak jak jsme ji to celé těhotenství opakovali.. A teď, teď už zapomněla… Já ale nikdy nezapomenu!

Chlapečku můj milovaný, NIKDY na Tebe nezapomeneme! Je mi tak strašně líto, že jsem Ti nemohla dát možnost tu s námi být, vyrůstat tady s námi. Nemohla Ti říkat stejně, jako Tvým sestřičkám, jak moc Tě miluju. ODPUSŤ mi prosím, že jsem Tě neviděla! Prosím, moc Tě prosím, odpusť mi.. Představujeme si Tě s tatínkem jako blonďatého kudrnatého modrookého andílka, tak jako jsou Tvoje sestřičky.. Andílka, se kterým se jednou shledáme a už ho nenecháme odejít!!! Tvým sestřičkám to jednou vysvětlíme a budeme si Tě stále připomínat. Vím, že tu s námi jsi, jsi totiž v našich srdcích!

Navždy s láskou!

Maminka, tatínek a sestřičky