Naše děti

Naše děti – jak nás bylo šest a přitom pořád sami dva (Petra a Šimon Kolčavovi)

Sašenka

Kdyby nám někdo po svatbě řekl, co nás v prvních dvou letech manželství čeká, asi bychom nevěřili. Otěhotněli jsme téměř okamžitě, a ačkoliv manžel byl student a neměl žádný příjem, měli jsme radost a okamžitě jsme se začali těšit. Pracovala jsem tou dobou jako lektorka a po necelých třech měsících jsem své první miminko potratila v práci, na kurzu. Naštěstí jsem byla v dobrých rukou králického kláštera, kde se o mě postarali. Byl to šok, protože do té doby všechno vypadalo dobře. Měli jsme štěstí na vynikající lékařku a ta nám poradila, ať to zkusíme hned znova, dokud je tělo nastartované.

Efraim

Bylo to všechno smutné, ale tím, že jsme se do toho hned vrhli znova, jsme neměli na smutek moc času. Miminku jsme dali jméno Saša, protože jsme nevěděli, jestli je to holčička nebo kluk a to, co nám z něj zbylo, jsme uložili na lesním hřbitově. Druhé miminko přišlo na první pokus. Bohužel v 9. týdnu přestalo bít srdíčko. Odmítla jsem jít na potrat a navzdory radě lékařky jsem chtěla ještě počkat, co kdyby. O týden později už ale bylo jasné, že je po všem. Byli jsme hrozně smutní a mě se začala zmocňovat panika. Zpětně mě opravdu mrzí, že jediné, na co jsme měli sílu, bylo udělat na lesním hřbitově jeden křížek navíc, jinak nic. Věděla jsem, že trpím autoimunitním onemocněním, nikdy mě ale nenapadlo, že by to mohl být problém. A tehdy začal dlouhý kolotoč vyšetření. Asi po půl roce z výsledků vyplynulo, že žádný problém nemáme a že to pravděpodobně byly jenom náhody, tak jsme se rozhodli pracovat na dalším miminku.

Eliášek

Jako v předchozích dvou případech, přišlo na první dobrou. Začátek těhotenství byl příšerný, plný stresu a strachu. Když jsme ale překlenuli první trimestr, trošku se mi ulevilo. Začali jsme se připravovat na příchod miminka. Když jsem nastoupila na mateřskou dovolenou, všechen strach mě opustil, myslela jsem si, že teď už se přece nemůže nic stát. To bylo v pátek. V neděli jsem přestala cítit pohyby. Nechtěla jsem být za hysterku, tak jsem čekala až do úterka, kdy se mi to už opravdu zdálo divné. Když jsem přišla do ordinace, čekala jsem, že mi řeknou, že je všechno v pořádku a půjdeme domů. Jakmile se ale sestřičky na sebe začaly dramaticky tvářit a nikdo nic neříkal, začal se mě zmocňovat nepříjemný pocit. Neměla jsem ale sílu se zeptat. Pak přišel jeden doktor, druhý doktor, oba koukali na monitor a mlčeli. Následovalo suché prohlášení: „Nenašli jsme srdeční akci.“ V tu chvíli jakoby celý svět zastřelo ohlušující ticho.

Co se dělo pak, byla jenom řada po sobě jdoucích úkonů. Doufala jsem, že nebudu muset normálně rodit. Jak se ale nakonec ukázalo, to bylo na tom všem to nejkrásnější. Porod byl pro nás s manželem nádherný zážitek a byli jsme šťastní, že jsme jím mohli projít společně. Popravdě jsem šla rodit s tím, že Bůh je všemohoucí a může se ještě stát zázrak, že Eliášek bude naživu. Že není a nebude  naživu, jsem si vlastně přiznala, až když jsme odcházeli od zasypaného hrobu. Personál nemocnice se k nám jinak choval moc hezky, dvě hodiny po porodu jsme ho měli u sebe a mohli jsme se s ním rozloučit. Stále si pamatuju, jak se nám líbil, jak se nám povedl :-) . Bylo to tak normální, že je s námi, že jsem vůbec nedokázala být smutná, prostě jsem porodila a měla jsem svoje miminko u sebe. Společně s manželem jsme ho pokřtili a pak ho sestry odnesly pryč. Všechno to na mě dolehlo, až když mě dali na pokoj mezi jiné rodičky, kde křičely děti. Celou noc jsem nespala a prosila Boha, ať udělá zázrak. Mnoho lidí nám psalo, že se modlí a že na nás myslí. Na Eliáškův pohřeb přišlo asi 200 lidí, byl to úžasný duchovní zážitek, že jeden malý, nenarozený chlapeček dokázal spojit v modlitbě několik stovek lidí. Byli jsme rádi, že jsme se rozhodli Eliáška neutajovat před světem, ale že o něm všichni věděli. Pohřební služba nám doporučila rakev neotvírat. Jsem ale moc vděčná, že jsme to ještě na poslední chvíli změnili. Pro naše rodiče a sourozence to bylo jedinkrát, kdy mohli Eliáška vidět. Navždycky ale budu mít před očima tu chvíli, kdy jsem vešla do kostela a uviděla tu malou bílou rakvičku, jak za dveřmi stáli mí švagři a sevřeli mě v náručí v momentě, kdy se mi podlomila kolena. Až za mnoho měsíců jsem si uvědomila, že to nejsem jenom já, kdo trpí. Myslela jsem, že to nikdo nemůže vůbec pochopit, jak velká je moje bolest. Jsem vděčná Perinatálnímu hospici Dítě v srdci, že jsme mohli s manželem a našimi sourozenci uspořádat benefiční koncert na jeho podporu. Díky koncertu se to téma konečně v naší rodině otevřelo a my jsme se mohli dozvědět, jak moc s námi trpěli i naši rodiče a sourozenci, kteří se ale o své bolesti styděli s námi mluvit.

Po Eliáškovi přišla hluboká duchovní krize. Obviňovala jsem Boha z mnoha věcí, zlobila jsem se, kladla si mnoho otázek, na které jsem nedokázala najít odpověď. Za nějaký čas se ale smutek vyplavil a já jsem věděla, že není jiná správná cesta životem než s Bohem. Otázky se upozadily a já jsem zase najela do starých a zajetých kolejí. Rozhodla jsem se, že se začnu snažit. Absolvovala jsem duchovní cvičení, modlitby za uzdravení, za osvobození, prostě co mě napadlo. Vrhla jsem se do víru lékařských prohlídek s cílem zajistit hladký průběh dalšího těhotenství. Ukázalo se, že Eliáškova smrt pravděpodobně nemá autoimunitní příčinu, což mě velmi uklidnilo. Lékaři doporučili minimálně 3 cykly bez otěhotnění. Po té době jsme si s manželem řekli, že se nechceme mořit s předcházením početí, protože si miminko stejně přejeme, a jak už to s námi bývá, v tom okamžiku jsem byla znovu těhotná.

Honzík

Měla jsem velikou radost. Byla jsem rozhodnutá pro své nové miminko udělat všechno. Přestala jsem chodit do práce a šla jsem na neschopenku, což byla pro mě opravdová oběť. Píchala jsem si injekce, polykala plno prášků. Provázel mě ale nepřestávající strach. Byla jsem připravená při sebemenším náznaku potíží okamžitě běžet do nemocnice. Byla jsem plně ošetřená a všechno probíhalo dobře. Až do chvíle, kdy jsem jela do Motola na obyčejný kontrolní ultrazvuk. Těšila jsem se, že uvidím miminko, a zeptala jsem se lékařky, jestli všechno vypadá dobře. Dostalo se mi této odpovědi: „Ne, musím konstatovat, že těhotenství odumřelo. Budete chtít zůstat tady, nebo pojedete domů?“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Jednak aroganci, která zněla z hlasu té ženy a jednak té informaci. Musím ale říct, že jsem to už nějak nedokázala prožívat. Zapnul se mi autopilot a věděla jsem přesně, co a jak budu muset dál dělat. Vlastně jsem byla ráda, že jsem v té ordinaci byla já a ne například moje mladší sestra, která byla v té době také těhotná o 8 týdnů přede mnou. Představovala jsem si, co by s ní asi tak hrozný přístup udělal, a byla jsem vděčná, že to nemusí prožívat. Jediné, co jsem nechtěla, byly tahanice s nemocnicí. Honzík byl starý 19 týdnů a nebyla jsem si jistá, jestli nám nebudou dělat nějaké problémy. Naštěstí jsem už věděla, kam se obrátit. Znovu musím poděkovat Aleně a Olze z Dítěte v srdci, které mi v tomto směru poskytly dokonalou podporu. Zavolaly do nemocnice, řekly jim předem o mně a začaly vyjednávat podmínky, abych si směla miminko po porodu nechat a aby mi ho z patologie vydali k pohřbení. Nerada vzpomínám na prvního doktora, který se nás v hradecké nemocnici ujal a na jeho otřesné, neurvalé a drzé chování. Všichni ostatní doktoři i sestry byli opět úžasní. Honzíkův porod byla trochu rychlovka, manžel za mnou nestihl přijet, ale naštěstí byla s námi „teta Alena“ z Dítěte v srdci. Díky ní na svůj druhý porod moc ráda vzpomínám, protože jsem se celé dopoledne na pokoji smála, až se na mě sestřičky chodily nevěřícně dívat. Oba jsme se s manželem shodli, že jsme to už napočtvrté ani nedokázali prožít. Jako by už naše těla nesnesla tolik silných emocí a bolesti a vytvořila nám od toho všeho odhlučňovací stěnu. Jediná opravdu hrozná chvíle byla, když jsem zůstala v nemocnici večer sama a z celého srdce jsem si přála, aby mi Honzíka donesli zpět, živého nebo mrtvého, ale prostě, aby byl u mě. Nakonec jsem usnula jen díky tomu, že jsem plyšáka od Aleny zabalila do dečky, nasadila jsem mu „Honzíkovu“ čepičku a uložila ho do emitky na zvracení. Připadala jsem si trochu jako blázen, ale tahle obyčejná věc mi v prvním týdnu umožnila se klidně vyspat. Co se týče pohřbu, to bylo s Honzíkem trochu jednodušší. Uspořádali jsme ho jen v rodinném kruhu a nechali jsme ho spálit. Dostali jsme ho brzo domů a teď je „tady s námi“. Čeká na svou urničku, kterou mu vyrábí jeho teta. Díky Honzíkovi přišly na svět lodičky pro malinké děti, které jsou tak malé, že by se v rakvi ztrácely.

Po pohřbu se dostaly znovu na povrch moje otázky, které jsem prve zasunula někam do pozadí. Řekla jsem si, že když Bůh na mě kašle, tak na něj budu kašlat taky a snažila jsem se ho několik týdnů ignorovat. Místo toho to ale bylo to jediné, na co jsem vůbec dokázala myslet. Zajímám Boha aspoň v nejmenším? Stojí Bůh jen o ty slušné, zbožné děti? Ty zklamané hází přes palubu? Prosila jsem o sílu, kde ji teda mám? Jak to mám vůbec unést? Jako by si Bůh ze mě dělal srandu a testoval, kolik toho ještě vydržím. Co když už to nechci vydržet? Cítila jsem se naprosto duchovně opuštěná, hrozně jsem si přála, aby mi někdo aspoň trošku rozuměl, a současně jsem nechtěla nikoho obtěžovat. Četla jsem knihy o křesťanském pojetí utrpení a bolesti, o Boží vůli a podobně. Hrozně jsem se u nich rozčilovala. Přišlo mi, že jedině blázen je schopen žít svou bolest takovým způsobem. Hledala jsem cestu, jak to pochopit, jak udělat ten krok ze sebe, ze svojí bolesti. A slíbila jsem si, že až najdu ten návod, tak o tom napíšu knihu, aby to už nikdo po mně hledat nemusel, aby prostě bylo jasné, že se musí udělat krok 1,2,3 a bude to. Už při Eliáškovi jsem dostala do ruky knihu o Chiaře Petrillo a jejím podivuhodném osudu. Napůl jsem ji obdivovala, napůl mě hrozně štvala tím, s jakou lehkostí se vrhla do Boží náruče. Dozvěděla jsem se, že její manžel bude mluvit na Celostátním setkání mládeže, musela jsem ho prostě vidět. Říkala jsem si, kdo jiný by mohl znát ten návod, když ne on. První věta, kterou Enrico Petrillo řekl, byla: „Nejsem tady, abych někomu udílel nějaké rady.“ To mě zaujalo, protože, proč tady teda je? Nakonec měla na mě jeho promluva úplně zázračný vliv. Neřekl nic zvláštního, jen jeho pokoj a smíření jako by na mě přeskočily. Nevím, co a jak se stalo, ale odjížděla jsem s tím, co jsem hledala, a vůbec jsem nedokázala pojmenovat, co to je ani jak jsem k tomu přišla. Naplnil mě pokoj a přijetí. Jenom jsem si hrozně přála, aby mě to neopustilo. Musím taky poděkovat našemu Abbému, který nás oddával, pohřbíval nám Eliáška a který nám byl celou dobu velkou, tichou oporou.

A co dál?

Je pravda, že ta bolest, která nemohla v porodnici přijít, si postupně nachází cestičky ven. Je pravda, že další těhotenství si neumím ani představit. Je ale také pravda, že všechno to, co se stalo, posílilo naše manželství a naši vzájemnou lásku. Nevím, co nás čeká, ale rozhodla jsem se, že to teď nevyřeším. Rozhodla jsem se, že je potřeba žít tady a teď a na tom záleží.

Uvědomila jsem si, že jsem Honzíka potřebovala, abych si konečně odpověděla na svoje otázky, abych pochopila, že Bůh nemá v plánu nás ušetřit utrpení. Má v plánu nás jím provést a udělat nás silnějšími. Napočtvrté mi došlo, že člověk opravdově miluje jenom tehdy, je-li ochotný nechat ty, s nimiž touží být, odejít, když přijde čas. Je ale každopádně hrozné poslouchat od jiných, že všechno má nějaký smysl, i když ho nevidíme, že ti, kteří odešli, se mají dobře, i když s nimi nemůžeme být, dokud k tomu k tomu člověk sám nedozraje.

Když odhlédnu od toho, jak je to všechno strašné, nespravedlivé a beznadějné, musím říct, že je to vlastně krásné – svým způsobem.

Můj Bůh je má skála, v něm úkryt nalézám, můj štít, roh vítězství, můj hrad. Žl 18,3

Děkuju svým sestřičkám, že pokaždé všeho nechaly a ihned přijely za mnou. I když jsme nemluvily, vařily mi polívku, utíraly slzy, pohřbívaly se mnou moje děti a prostě tady byly.
Děkuju svým rodičům a babičce, kteří s námi všechno sdíleli a tiše v modlitbě trpěli, ačkoliv o tom nahlas nemluvili.
Děkuju Šimonovým rodičům za vlídné přijetí, moudrá slova, podporu a pochopení.
Děkuju Abbému, za to, že je tady vždycky pro nás, i když je 11 v noci a potřebujeme, aby si přišel pochovat naše mrtvé dítě.
Děkuju Aleně a všem z Dítěte v srdci za příležitost, jak tu hrůzu změnit v něco lepšího.
Děkuju Šimonovým sourozencům, že se účastní všeho, co si navymýšlím a že s námi plakali.
Děkuju Simče, že je jediná, kdo mi opravdu z hloubi srdce rozumí a sdílela se mnou můj duchovní chaos.
Děkuju všem ostatním přátelům a kolegům, že byli tak milí, soucitní a taktní.