Rozárka

V hlavě vám ta věc letí milionkrát za den a ne a ne aby šla pryč. Těšíte se, mluvíte o tom, sdílíte to s ostatními. Třeba se také netěšíte sami. Těší se na to někdo s vámi. Nevím kdo. Kdokoli. Třeba rodiče, kamarádka, přítel, manžel. Zkrátka někdy v tom jste sami, někdy ne. Během života se těšíme na mnoho věcí.

Vzpomeňte si alespoň na jednu malou věc, na kterou jste se za poslední dny těšili. Může být úplně malinkatá. Jen jde o ten pocit. Je to moc hezký pocit. Vzpomínám si, když jsem se těšila na první dovolenou u moře. Bylo to celkem pozdě, bylo mi už 18. Také si vzpomínám, když jsem se těšila na začátek nového studia. Když jsem se těšila na narození syna. Ano, to jsou spíše ty velké věci. Ale třeba nedávno jsem se těšila na ráno, protože jsem nemohla spát. No, a když se vrátím k tomu synovi… Také jsem se těšila, že budu máma. Mámy to nemají jednoduché, moc se na tu roli nejde připravit, přijde tolik překvapení, situací a „záseků“, ale jedeme dále. Syn, Matýsek, se narodil císařským řezem v celkové narkóze. Akutním. Byla to rychlovka, ale s dobrým koncem. Bohužel, žádná „maminka“ se hned nekonala. A ne není to divné. Nastalo období pochybování o tom, zda je dítě moje, protože jsem ho prostě sama neporodila. Připomínky okolí k tomu. Takovéto ať jsem ráda, že je živý, že já jsem ok. Ne. To mě fakt nezajímá. To nejsou věty, co vás uchlácholí. To jsou věty, co vás naštvou. Prožíváte si své pocity a tyhle řeči vás opravdu nezajímají. Pak se raději uzavřete, protože je to pro vás výhodnější, než ty věci říkat. Naštěstí jsem v ten moment poznala skupinu na FB, kde jsem sice nebyla příliš aktivním členem, ale velice aktivní čtenářkou. Zjistila jsem, že nejsem divná, když mám pocity, jaké mám a ať si druzí myslí, co chtějí. Zažila jsem utvrzení v tom, že nejsem úplně magor, přes věty cizích žen. Čas šel dál a ono se to zlepšovalo, ten náš vztah s miminkem, to moje „maminkovství“.  Dnes už chodí do první třídy!

A přes tuto první zkušenost se můžu plynule přesunout dále. Čas ubíhal. Událo se mnoho věcí, rozchody, shledání, smrt, nové zkušenosti, vztahy, dovolené. Radovala jsem se z mnoha věcí, mnohokrát si poplakala, no zkrátka asi takový běžný běh života. Nebudeme si tu nalhávat, že nepláčeme, že je vše jen růžové. No a pak hurá! Budeme mít miminko. Tak jsem si říkala, že byť to už tak nějak znám, tak se s pokorou budu připravovat na miminko a na rostoucí břicho. Tuším, že byl asi listopad, kdy z ultrazvukového vyšetření vyšlo najevo, že mám zvýšené riziko preeklampsie. Sakra co to je? (Jde o onemocnění cév dělohy.) No nic se nedá dělat. Dostala jsem tabletky, sledovala se moje mírná těhotenská cukrovka, chodila jsem častěji na ultrazvuk. Před Vánoci bylo nepatrné zhoršení, ale tlak a moč v pořádku. O tom se ale dlouze rozepisovat nechci. Zkrátka zdravotní komplikace, které pro mne byly na zvládnutelné úrovni, ještě když k tomu přičtu to, že jsem se cítila opravdu dobře. Důležitá informace však byla, že čekáme holčičku! No fakt, my budeme mít holčičku. Na jménu jsme se shodli bez problému hned. Bude to Rozárie. Rozárka. A opět jsme se těšili! Na holčičku! Budeme mít doma malou princeznu a Matýsek bude velký brácha.

Když se ale vrátím k tomu, jak se na něco těšíte… Ano, to už známe. Ale to naše těšení se vždy nějak zakončí. Těšíte se na dovolenou, sedíte v autobuse/letadle a vzhůru k moři. Těšíte se na nový účes od kadeřnice, bum a máte nové vlasy. Těšíte se na miminko, no a máte miminko! Ne. Ten konec tak samozřejmý není. Někdy se stanou věci, které vaše těšení ukončí ne úplně v tom dobrém slova smyslu.

Byl tady Silvestr. Ten jsem měla vždy ráda. Dobroty. Ty staré pořady v televizi. Ohňostroje. Ano, mám je ráda. Před půlnocí mi však začalo být špatně. Tak moc špatně. Seděla jsem na wc. Jen jsem tam seděla více, než je zdrávo. Zvracela jsem, šly na mě mdloby. Přítel volal sanitku. Tam jsem se nějak dobelhala. A to už bylo 1. 1. 2022.

Vlastně nikdy předtím mě během 30 let mého života sanitka nevezla. Bylo mi to v tu chvíli ale úplně jedno. Nemůžu přesně popsat detaily. Při příjezdu už ale bilo v mém těle o srdíčko méně. Pamatuji si, jak sestřička zezelenala, doslova ji bylo v tu chvíli zle. Rozárce nebilo srdíčko. Moje ano. Její ne. A pak už jsem se odpojila… Je to zvláštní moment. Připadá mi, jako by se mozek odpojil od všeho kolem a velel tělu, ať nějak přežije. Vůbec mi pak nedocházelo, co se stalo, bylo mi zle. Mdlo, vezli mě na vozíku do porodního boxu. Potom nový ultrazvuk, odběry krve. Podezření na krvácení někde za placentou. Transfúze krve. Jedna. Druhá. Tlak špatný, Pak dobrý. Epidurál. Čekání. Bolesti, Bolesti břicha. Matýsek už byl u mamky. Přítel seděl u mě. Plakal, nevěděl, jak mi pomoci. Bylo mu hrozně. Zemřela mu dcera, chtěl a musel se starat o mě. Doma bylo vše připravené. Postýlka, kočárek. Dokonce kolíbka. On vše musel schovat, připravit to doma na můj návrat. To mi docházelo až časem, co vlastně vše ten chlap musí zažít. Čím on si projde jako chlap. Brečel. Nikdy jsem ho tak neviděla. Nikdy. Já jsem brečela, ale spíše bolestí, byla jsem od svého já asi v nějakém pudu sebezáchovy odpojená.

Odpoledne, někdy před 5 hodinou byl se svolením primáře proveden císařský řez po těch úmorných hodinách čekání na přirozený porod.

Nevím, co bylo, vše jsem zaspala. Přítel říkal, že najednou všichni začali běhat. No jasně, krvácení se potvrdilo, další transfúze krve. Záchrana mé dělohy.

Probudila jsem se na pooperačním pokoji a první má sháňka byla po mobilu, abych mohla napsat příteli. Ten se musel jít vyvětrat. Tak jsem se na něj těšila. Až bude u mě. Byl tam za chvíli. Chtěli jsme vidět malinkou, pochovat si ji. Za chvíli nám přivezli malý uzlíček. Zbýval měsíc a půl do termínu. Byla krásná. Měla tmavé vlasy, jako tatínek, a měla jich opravdu dost. Nakoukli jsme pod tu růžovou čepičku. Mrzí mne, že jsem si ji nemohla pořádně pochovat, ale viděla jsem ji. Vzpomínám, že to byla chvíle, kdy jsme se oba i usmáli. Ale neusmějte se na krásné miminko. Každopádně se nám rozpadl celý svět. Neukonejšila mě žádná slova útěchy ve smyslu, že mám doma Matýska. Musím být silná. V tu chvíli je vám vše jedno. Vše. A další věc, nemusím být silná. Kdo to, sakra, vymyslel, že musíme být silní? Ne, pokud vám někdo blízký zemře, zvlášť děťátko, nemusíte být silní. Můžete si dovolit být slabí.

Vrátíte se domů. Přišlo mi vše tak prázdné. Nejen dům, ale náruč, srdce. Všechno. A když vám není dobře na duši, tělu to po císaři moc nepřidává. Po transfúzích jsem byla bíla jako stěna, břicho bolavé, sotva jsem lezla. Nelze to srovnávat s prvním císařem. Dvě naprosto odlišné situace, nicméně něco to společného mělo. Nějaká rána. Dny přibývaly. Bylo třeba zařídit rozloučení, pro které jsme se rozhodli. Přece to nezůstane tak, že malou už nikdy neuvidíme! Ještě jsme chtěli, naposled. Dali jsme prostor i babičkám a udělali jsme malé rozloučení tak, abychom ji mohli vidět a tiše se rozloučit. Nebylo lepšího rozhodnutí. Neudělat to, lituji dodnes. Ano, stálo nás to mnoho úsilí, slz a energie, ale museli jsme ji ještě vidět a důstojně se rozloučit. Od té chvíle nám zůstala jen fotka. Já vyhledala pomoc interventky přes organizaci, která rodinám po ztrátě pomáhá. Dostalo se mi slov od jiných maminek, které si ztrátu prožily a to vše dohromady mi velice pomohlo. Je to už několik měsíců pryč. Mohu říci, že si to vše nějak sedlo. Nemohu to nazvat smířením se, ale přinejmenším je ta bolest o kousek snesitelnější. Možná bych to popsala jako nějaké přijetí té skutečnosti. Dovedu o tom mluvit, což je léčebné. Dovedu sdílet své současné i minulé pocity. Řekla bych, že jsem se od té doby nějakým způsobem změnila. Cítím na sobě, že jsem více samotářka. Umím a vlastně chci být více sama. Ne že bych seděla doma a nežila, to ne. Umím se znovu pobavit, chodím do práce. Ale jsem více samotář, a to jsem nebývala. Jsem trochu více sobecká, v tom dobrém slova smyslu. Umím říkat více ne. To se občas hodí, uznejte. Neřeším blbosti. A doufám v lepší zítřky a dělám něco proto, aby byly.

Přeji všem rodinám, které si tímto musely projít, aby našli zpět svou životní energii co nejdříve, ale tak, aby to byl ten správný čas. Plakejte. Nebuďte silní za každou cenu, protože nemusíte. Berte ohled především na sebe. Můžete být v tomto ohledu trochu více „sobečtí“! Věřte v to, co vám pomáhá. Já věřím v to, že si tam nahoře hraje s ostatními dětmi a bude čekat na nás, že to neskončilo, naše společné chvíle. Nic není špatně, i když to může být pro ostatní úsměvné.

Jituš