Svědectví o Andulce

Příběh pochází z pera Zuzany a Štěpána Mitáčkových, kteří se s námi setkali na naší Pouti rodičů, kteří přišli o dítě.

Diagnóza

V srpnu 2017 jsem byla v 6. měsíci, čekali jsme naše první miminko. Až do teď bylo vždy vše v pořádku, mně i miminku se dařilo dobře. Na začátku srpna si pan doktor všiml, že miminko špatně roste. Chvíli se čekalo, pak jsme byli odesláni do Brna na speciální vyšetření. Tam nám po ultrazvuku a kardioultrazvuku sdělili, že miminko rozhodně zdravé není. Buď se jedná o kombinované a velmi těžké postižení, anebo je to chromozomální vada s názvem triploidie. Jde o ztrojení sad chromozomů, vada vzniká při početí a dle lékařů je neslučitelná se životem. Většinou dojde k samovolnému potratu dítěte v začátku těhotenství, ale jeden typ vady (což byl náš případ) je donositelný do 3. trimestru. I tak ale nejčastěji dojde k úmrtí dítěte buď ještě v bříšku, nebo pár hodin či dnů po porodu.

Podrobili jsme se odběru plodové vody, který s jistotou prokázal, že naše miminko má triploidii. Doktoři nám nabídli jít na ukončení těhotenství, které by se muselo provést velmi rychle, jelikož jsem byla už ve 24. týdnu, což je právní hranice pro provedení takového zákroku, a i tak by náš případ musel projít hodnocením komise. Potrat jsme odmítli. Odmítli bychom ho v každém případě. Odmítali jsme ho už v začátku těhotenství, když jsme se o takovéto možnosti bavili s manželem Štěpánem čistě hypoteticky. Tenkrát nás nenapadlo, že se to stane realitou.

Nejvíc jsem se v tuto dobu bála toho, že nás lékaři budou do potratu tlačit a přemlouvat, ale pokud s naším rozhodnutím nesouhlasili, nikdo z nich nám to nedal najevo. Profesionálně přijali naše rozhodnutí, což si velice ceníme. Věděli jsme, že nemůžeme zabít svoje dítě. Že bude žít tak dlouho, jak má. To rozhodnutí bylo na Bohu. :-)

Modlitební zápas

Už jsme byli smíření s tím, že naše miminko zemře během několika dní, maximálně týdnů, jak předpovídali lékaři. Prďošek (náš pracovní název :-) ) se však měl pořád dobře, začínal kopat a my se po promluvě s otcem Antonínem Bachanem nadchli do víry v zázrak. Na začátku září, když jsem byla na začátku 8. měsíce, jsme k modlitbám ke sv. Norbertovi připojili prosebné modlitby o zázrak uzdravení na přímluvu pátera Antonína Šuránka, u něhož probíhá proces blahořečení. A díky iniciativě naší kamarádky Lenky začal neuvěřitelný modlitební zápas o uzdravení miminka. Vznikl řetěz modlících se lidí napříč republikou, ale i mimo ni. Modlila se za nás naše rodina, lidi z farnosti, jednotlivci, společenství i celé kláštery! Sám Pán Bůh ví, kolik modliteb a lidí to bylo. Věřili jsme, že jestli má být zázrak v uzdravení, tak se to stane. Ale zázrakem bylo už to, že miminko pořád ještě žilo!

Porod

Avšak v neděli 22. října, v den 1. výročí naší svatby, v den památky sv. Jana Pavla II., asi ve 22 hodin, jsem začala velmi silně krvácet. Zavolali jsme záchranku a do tašky do porodnice přibalili svěcenou vodu. V porodnici nás čekala první negativní zkušenost.

Lékařka, která mě přijímala, byla dost nepříjemná a při vyšetření velmi hrubá. Poté, co zjistila, že jsme v začátku těhotenství nebyli na screeningu, jsem si od ní vyslechla, že jsme nezodpovědní, že si zahráváme se životem, že jsme TO měli už dávno vyřešit a ne TO nechat dojít tak daleko. Dnes jsem hrdá, že já, cholerik :-), jsem jí dokázala v klidu říct, že chápu, že má na to asi jiný názor, ale že ji prosím, aby mi řekla, jak to vypadá a co se teď se mnou bude dít. Dozvěděla jsem se, že ozvy tam nejsou a že mi nic říkat nebude, že jsem očividně na to chytrá dost a že doufá, že do rána rodit nebudu, protože ona se mnou nemíní nic dělat. S tímto jsme byli i se Štěpánem přemístěni na porodní pokoj.

Ne, neberte to jako stěžování si či kritiku zmíněné lékařky. Byla to prostě naše první negativní zkušenost a odmítnutí našeho rozhodnutí, i když dost drsným způsobem, ale až do teď nás svět po téhle stránce šetřil.

Porodní asistentka, která za námi potom přišla, nám podrobněji vysvětlila, co nás čeká, a také se snažila obhájit chování paní doktorky. Prý tak jedná proto, že se bojí o můj život, který v tu dobu byl v ohrožení. Byla jsem po větší ztrátě krve, mohla se rozjet infekce, a jelikož prďošek byl v poloze příčné, tj. zády k porodním cestám, hrozil císařský řez. A to by při mé ztrátě krve bylo rizikové. V tu noc jsem si poprvé reálně uvědomila, že třeba opravdu teď umřu a samotnou mě překvapilo, že jsem se vůbec nebála. :-) Jen mi bylo líto Štěpána a mé rodiny, že by kvůli tomu asi byli smutní. :-)

Po probděné noci začaly ráno procedury nutné k vyvolání porodu. Odpoledne přijel za námi do porodnice otec Norbert a přijala jsem od něho pomazání nemocných a svaté přijímání z rukou svého muže. :-) Otec Norbert nám také přečetl příběh biblického Joba, který byl od té doby důležitou součástí našeho svědectví.

V noci pak začaly první přípravné bolesti, a i když prďošek v tu dobu už nežil, otočil se koncem pánevním k porodním cestám! Další zázrak. :-). Ráno se porod rozjel naplno a v ten den, tj. v úterý 24. října v půl 10 ráno, se nám narodila malinká a krásná holčička Andulka.

Na tomto místě musím poděkovat a ocenit úžasný přístup lékařů a porodní asistentky, kteří se o nás starali jak před porodem, tak při samotném porodu! Věřím, že Bůh mi pomáhal každou minutu, protože i když jsem věděla, že rodím mrtvé dítě, porod byl rychlý, ne moc bolestivý a celkově krásný a důstojný zážitek. Štěpán mohl přestřihnout pupeční šňůru, Andulku očistili, zabalili, dali nám ji do náruče a nechali nás s ní o samotě, jak dlouho jsme chtěli. Porodní asistentka nám dokonce přinesla na pokoj rozžatou svíčku.

Nebudu si hrát na hrdinku a nikomu nalhávat, že to bylo snadné. Po porodu přišel obrovský smutek. Stýskalo se mi po mojí Andulce a strašně jsem si přála mít ji u sebe. A dnes, skoro rok poté vím, že bolest nezmizí. Jen se ty její ostré hrany obrousí a naučíte se s ní žít. Ale také vím, že celé to těhotenství byl nádherný a požehnaný čas.

A co ten zázrak?

A teď se možná ptáte – Co se tedy stalo se všemi těmi modlitbami za zázrak? Byly nadarmo? Ano, nestalo se tak, jak jsme doufali, ale staly se jiné velké věci. Modlili se za nás i nevěřící! Měli jsme možnost každý den naslouchat tlukotu srdce našeho miminka. Udělali jsme všechno, aby Andulka odešla z tohoto světa jako člověk se vším, co k tomu patří (dostala jméno, rodný list, měla pohřeb a je pokřtěna křtem touhy). A věříme, že spoustu dalších zázraků pochopíme až časem. Ale víme, že naše Andulka i za tak krátkou dobu, kterou byla tady s námi, dokázala takové věci, které my možná nedokážeme za celý život.

Naším svědectvím bychom rádi pomohli v rozhodování těm, kdo se ocitnou v podobné situaci jako my. Chtěli bychom podpořit vás, kteří jste slyšeli diagnózu svého dítěte – vada/nemoc neslučitelná se životem, abyste se nebáli prožít život se svým dítětem do poslední chvilky. Abyste věděli, že i když víte, že vaše miminko má umřít, může se tento čas stát krásným a požehnaným.

A na závěr už jen poděkování. Poděkování celé naší rodině, která nás podporovala a podporuje pořád, jak to krásná velká rodina nejlíp umí!

Děkujeme našim blízkým kněžím – otci Norbertovi, otci Antonínu Bachanovi a otci Josefu Jankovi, kteří nás duchovně vedli a posilovali a stále v tom pokračují. :-)

Děkujeme lékařům z brněnského Centra prenatální diagnostiky, kteří se o naše miminko starali, i když už znali diagnózu, a za to, že respektovali naše rozhodnutí se vší profesionalitou.

Děkujeme lékařům a porodním asistentkám z porodnicko-gynekologického oddělení nemocnice Uherské Hradiště za krásný a přirozený porod, za důstojný a příjemný přístup ke mně jako rodičce, ke Štěpánovi, který měl všechny možnosti jako každý jiný otec u porodu, a především za krásnou a jemnou péči o naši Andulku.

A díky taky všem známým i neznámým, kteří jste nás podporovali svými modlitbami.

Z knihy Jób: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo budiž požehnáno.“

Zuzana a Štěpán Mitáčkovi