A stalo se již pár let zpátky. První těhotenství trvalo přibližně 10 týdnů, byl to zamlklý potrat. Asi týden jsem pak byla doma, psychika byla poněkud nahnutá. Celkem jsem se ale srovnala a pak jsem otěhotněla podruhé. Bohužel ani tohle těhotenství nedopadlo dobře, jen vydrželo poněkud delší dobu… aneb příběh o našem děťátku s přezdívkou K.
Vše vypadalo dobře (kromě mé velké únavy a častého zvracení, ale to je individuální a nelze to srovnávat). Až asi ve 21. týdnu těhotenství, kdy jsem byla na větším vyšetření, se zjistilo, že K. má dost vážnou vrozenou vadu srdce. Život s takovou vadou by byl fakt náročný, a to pro všechny. Takže jsem se rozhodla pro ukončení těhotenství, v momentě, kdy mi lékaři vadu oznámili. Sice jsme pak byli s manželem i na konzultaci v Motole, ale to už pro nás bylo spíš jen takové utvrzení v rozhodnutí.
Od té doby, co u K. vadu zjistili, tak jsem k němu přestala mít vztah. Už jsem mu neříkala přezdívkou K., ale byl to pro mě plod. Brala jsem to od té doby čistě logicky. Nechtěla jsem moc projevovat emoce nebo to zkrátka nějak víc prožívat, chtěla jsem to nechat na dobu, až bude K. pryč.
Od zjištění vady to trvalo asi necelý týden, kdy jsem šla do nemocnice. První den mě přijali a druhý den odpoledne byl K. venku, resp. „pryč“. Nechtěla jsem se s ním fyzicky rozloučit, vadilo by mi to. Domů mě pustili asi další den, to už si nepamatuji přesně. Manžel si vzal 5 dní dovolenou a když mohl, tak byl se mnou, i v nemocnici. Měla jsem v ruce kanylu, tak mi manžel občas mazal rohlíky (mně to šlo trochu hůř) a já mu za to nechala Fidorku (protože to bylo v období Valentýna).
Dostala jsem z nemocnice skvělý Memorybox, kde byly různé věci a tipy, jak se se ztrátou vyrovnat. Dost mi pomohl deník „Mému miminku“, ve kterém byl prostor třeba na dopis pro miminko, nebo zkušenosti jiných matek a možnost se vypsat.
Doma jsem byla asi 2 měsíce. V práci mi vyšli úžasně vstříc. Jelikož tam dost lidí o mém těhotenství vědělo, tak jsem požádala mého šéfa, aby kolegům stručně sdělil, co se mi stalo. Šéf poslal hromadný mail, kde to jednoduše sdělil a ohromně mě podpořil. Předešla jsem tak zbytečným otázkám.
Já jsem si během té doby dělala to, co jsem zrovna cítila. Emoce jsem pustila ven, jak jsem jen mohla. Byly to velké výkyvy nahoru a dolů, obrovský smutek, ale i vděk za to, že žiju. Že je dnešní medicína na takové úrovni, že se přišlo na tu srdeční vadu a že jsem se mohla rozhodnout tak, jak jsem se rozhodla. A že byla možnost to ukončit a jít zase ve zdraví dál.
Symbolické rozloučení jsem udělala taky, zhruba po dvou měsících. Napsala jsem dopis na rozpustném papíře a s manželem jsme šli k řece. Po cestě jsme náhodou našli putovní malovaný modrý kamínek s motivem srdce. Byla jsem v krásné euforii, jaká je to náhoda! K. měl být kluk a měl vadu srdce… Kamínek mám doteď schovaný. Dopis jsem pak poslala po řece. Najednou se mi zase ulevilo. Tenhle rituál, pro mě něco jako pohřeb, byl jedna z věcí, které mi postupně pomohly se s tou situací vyrovnat.
Celkem to trvalo asi rok, kdy jsem to více či méně prožívala. Občas jsem se dostala do zdánlivě nevinných situací, které mi to ale všechno připomněly. Emoce se však postupně rovnaly zpátky. Dost mi pomohla nejbližší rodina a přátelé, za které jsem ohromně vděčná! Relaxační hudba, deník, čmárání o ničem, procházky do přírody.
Zpětně to beru jako náročnou životní situaci, kterou jsem musela překonat. A dodává mi sílu, když si uvědomím, že jsem to zvládla. Že jsem měla chuť jít dál a vyrovnat se s tím, i když to bylo občas pěkně těžký, jako třeba pohled na jiné malé děti v kočárku…
A pak, přibližně po tom roce, jsem byla znovu těhotná. Pozitivní těhotenský test? Ok, fajn, ale dokud nebudu mít v náruči svoje živé a zdravé dítě, tak to nebudu řešit. Když mi naplno došlo, že jsem znova těhotná, nevěděla jsem, jestli se mám smát radostí nebo brečet strachem…
„Nebojte, bude to dobrý“, řekla mi doktorka. „Já vám nevěřím,“ odpověděla jsem jí, ale s úsměvem. Začala jsem tomu věřit až začátkem druhého trimestru, kdy jsem za sebou měla už jeden velký ultrazvuk, a vše bylo v pořádku. Poté mě občas přepadl strach z porodu, když už jsem vlastně jeden zažila… Ale řekla jsem si, že K. měl jiný osud a to dítě, které nosím teď, je jiné než K. a má zkrátka svoji vlastní cestu. A že ty situace nejde brát stejně.
Vše se drželo až do narození našeho zdravého a krásného syna! Děkuju za to!