Anička

Čekali jsme naše první dítě - holčičku Aničku. Ve 36. týdnu těhotenství jsem náhle musel odvézt ženu s bolestmi do porodnice. Na příjmu nám lékaři sdělili, že miminku nebije srdíčko.

Byli jsme oba v šoku, ale ujala se nás moc hodná porodní asistentka a ujistila nás, že všechno společně zvládneme. Mohli jsme zavolat i babičku, která pak byla u porodu celou dobu.

Asistentka s námi předem dlouho mluvila o možnosti rozloučit se s Aničkou už na porodním sále. Nabídla nám vzpomínkovou krabičku a vysvětlila, jak je důležité si uchovat na miminko vzpomínky. Já jsem nevidomý a bylo to pro mne hodně složité a těžké. Porodní asistentka mi ale všechno ukázala pomocí hmatu a věnovala mi hodně času. Manželka stále plakala a nemohla se rozhodnout, jestli chce malou pak vidět a pochovat si ji.

Mezi tím se rozběhl porod, netrvalo to moc dlouho. Já jsem hned věděl, že si chci Aničku pochovat. Asistentka ji zabalila do deky a podala mi ji. Dodnes cítím na rukou její tíhu a jsem za to moc vděčný. Žena i babička si ji pak také pochovaly a rozloučily se s ní. Porodní asistentka udělala Aničce ještě otisky ručičky a nožičk. Jsme teď moc rádi, že je máme. Dostali jsme také informace o tom, jak zajistit pohřeb, o nároku na pohřebné a kontakty na doprovázející organizaci Dítě v srdci.

Po porodu manželku pustili domů naštěstí brzy. Zdravotně se dobře zotavila, ale po psychické stránce na tom nebyla vůbec dobře. Po pár týdnech jsme museli vyhledat pomoc. Obrátili jsme se na poradnu Dítěte v srdci, paní poradkyně se nám dlouho věnovala, vyslechla všechno, co nás trápí, doporučila nám nakonec návštěvu psycholožky a domluvila i termín. Dostali jsme se k ní brzy a moc nám pomohla. Asi půl roku jsme si ještě pak psali i s paní poradkyní.

Uplynuly skoro dva roky a my teď máme v náručí našeho zdravého syna a jsme moc vděční za to, že jsme nakonec všechno společně zvládli.