Můj příběh

Do té doby, než manžel dostudoval a než se vrátil z vojny, jsme moje otěhotnění nijak extra neřešili – chtěli jsme miminko, ale situaci jsme nechávali volný průběh. Po manželově návratu z vojny v roce 1990 jsme začali situaci řešit. Obešli jsme všechna možná vyšetření, která v té době byla dostupná. Trápili jsme se, jeden jak druhý. Pořád jsem si říkala, že proč právě já, která dělá v oboru. Nebylo to tak, že bychom neměli jiné aktivity, ale bylo nám to velmi líto. Po rozdělení republiky jsme jeli na dovolenou na Slovensko, sice až v červenci, ale kdo si na tu dobu vzpomíná, ví, že tenkrát ještě nebylo nic dotaženého. Například zdravotní pojištění do zahraničí se neřešilo- jaké to bylo zahraničí, když ještě před ½ rokem jsme byli jedna republika, normální lidé se normálně domluvili. Nebo třeba peníze- některé mince i bankovky platily stále federální, některé už byly rozdělené- pamatuju se, že jsem řidiči v autobuse dala hrst drobných, ať si vybere peníze, které chce. Mohla to být skvěná dovolená- parta mladých lidí v horské chatě v Západních Tatrách, skoro hodinu od autobusové zastávky, která představovala civilizaci. Voda tam teče, ale proud vypadává. Dráty jsou, ale majitel nás upozorňuje na potíže. Taky nešel. První den lehký výlet na Babky. „Panebože, já jsem salát, já to neujdu“. Nebyla jsme schopná na tu horu vylézt bez zadýchání, každých pár kroků jsme se musela zastavit a vydýchat. Ještě, že jsme šli sami s manželem, jen bych ostatní zdržovala. Nahoře bylo krásně, to jsme si užili. Další den byl všední, domlouvali jsme se, že někdo pojede vyměnit peníze do Liptovského Mikuláše, ať máme i nějaké ty slovenské. Jela jsem já, po tom včerejším debaklu se mi nechtělo šplhat na další hory. Pamatuju se, že byť jsem spala celou noc, strašně se mi chtělo spát. Ani jsem se pořádně po tom Liptovském Mikuláši neprošla. Na autobusové zastávce jsme si sedla na lavičku a klimbala. Nakonec jsme musela vstát a chodit, abych neusnula- měla jsem strach, měla jsem u sebe peníze všech ostatních lidiček z chaty. Po návratu jsem sebou práskla do postele a dala si 3 hodiny spánku. Ani mne to nějak neosvěžilo. Pak jsem začala krvácet. Byla jsem v termínu menses, tedy to bylo v pořádku, mám menses a proto jsem asi včera do toho kopce tak funěla. Ale pořád jsem byla taková nějaká rozlámaná, takový pocit, že jakoby rozklížená- myslela jsem si, že to je tím, že jsem už dlouho nebyla na horách. Večer jsme si udělali táborák, ale déšť nás zahnal do postelí. Pamatuju se, že kolem půlnoci začala pravá horská bouřka. Hrom střídal hrom, všechno se to tak nějak v těch horách točilo, už člověk nevěděl, co je hrom a co je jen ozvěna. Na rozdíl ode dne jsem nemohla spát. Bylo mi tak nějak divně. A ke všemu jsem po těch příšerných schodech musela jít zase na záchod. Koukla jsem se na hodinky, bylo půl třetí. Na záchodě ze mne vypadl velký krvavý cucek. Svítila jsem na něj baterkou a nějak mi došlo, že je to vlastně dítě. Moje dítě. Naše dítě. Panebože, já jsem byla těhotná. Jako odborníkovi mi došlo, že to je tříměsíční zárodek. Bože, já jsem vůl, ale kdo to měl vědět?  Je pravda, že menses před 2 měsíci mi přišly po 10 denním zpoždění, ale ty další už normálně v termínu a teď to bylo taky v termínu. Zcela iracionálně jsem spláchla. „Ne, do mého dítěte mi nikdo řezat nebude“.  Stála jsem tam a hlavou mi letělo, že jsem totální blbec. Že jsem během těch 10 dnů mohla jít k doktorovi a nemuselo k tomuhle vůbec dojít. Roztřásla mne zima. Nebo nervy? Zase po těch šílených schodech nahoru. Vzbudila jsem manžela a řekla, co se stalo. Začal brečet. A proč vlastně já nebrečím? Proč vlastně uvažuju nějak tak rozdvojeně? Na jednu stranu je mi to líto jak hrom, na druhou stranu uvažuju, že mi vlastně nic není, takže proč jít k doktorovi na Slovensko, když mohu jet domů a jít tam, kde to znám a kde pracuju a kde vím, co mne čeká.  Rozdvojená osobnost Jekyll a Hyde. Dneska vím, že se ve mne pral rozum a cit. Já jsem ale blbec, já jsem si to své dítě ani pochovala, ani jsme ho nepohřbila, ani jsem mu nevykopala hrobeček, jen jsem ho spláchla do záchoda.  Tohle mne dodneška mrzí. Nad ránem jsem na chvíli usnula. Ráno ze mne vypadla ještě placenta, taková maličká, na půl dlaně. Tu jsem už chytila do ruky a prohlídla si ji. Vypadá to, že je celá, ale stejně bych měla jít k doktorovi. Půjdu, ale až doma. Ostatní plánujou další výlet, je nádherně, ta noční bouřka nejen krásně osvěžila vzduch, ale mám pocit, že vyčistila i ten les a trávu. Bohužel bez nás, sděluju jim, že musíme domů a proč. Všichni mne litují a budoucí doktor se mne ptá, jestli nepotřebuju nějak pomoci. Přijde mi to legrační  a jen tak plácnu, jestli tu má kyretu, že by ji opálil nad táborákem. Prostě magor, mé myšlenky jsou zcela mimo. Přitom mohu být ráda, že projevuje účast.  Na druhou stranu vím, že k doktorovi jít musím.  Šlapeme na ten autobus, pak na nádraží, a teprve ve vlaku mi dochází, že bych měla začít brečet. Cit zvítězil nad rozumem. Je mi úplně fuk, že je s námi v kupé dalších 5 lidí a nechám ty slzy téct. Pak i v tom dalším vlaku. Pak zase zvítězí pud sebezáchovy a najím se. Pořádně, protože vím, že pak nebudu smět. Doma se pořádně meju a balím si tašku do nemocnice. Zase to na mne padá. Mohla jsem si za půl roku balit jinou tašku. Ach jo. V nemocnici mi kolegyně říká, že jdu brzo, když je tři čtvrtě na šest a já jsem potratila v půl třetí v noci, ještě jí vysvětluju, že jsme jeli z toho Slovenska. S doktorem se celkem dohodnu, s revizí souhlasím (ale informovaný souhlas se tenkrát ještě nevede), jen se děsím toho, že mi chce píchnout Mesocain do parametrií. Tehdy se dělaly takové zákroky pouze v analgosedaci Fentanyl a Diazepam do žíly a Mesocain do parametrií. Mesocain mi nedělá dobře, znám to od zubaře, to nedám. Škemrám, že chci bez, nelíbí se mu to. Vysvětluju mu, že podle těch mých propočtů to byl probíhající 14. týden (přesně 13+4), ten plod že tomu odpovídal a že ze mne vypadla i ta maličká placenta, asi 5x3, takže to hrdlo bude asi ještě pootevřené, že to nějak zvládnu. Asi bych měla říct, že to zvládneme, ale mluvím jen za sebe. Nakonec souhlasí s tím, že klade kolegyni na srdce, aby mi dala toho Diazepamu celou ampulku 10mg a ne jen půlku, jak se dává běžně. Kolegyně mi nabízí, že za 4 hodiny mohu jít domů, ale mne osvítilo a řekla jsem, že nechci, že tam přespím do rána. Poslední, co si pamatuju, je ulehnutí na gynekologické lehátko na zákrokovém sálku. Pak tma, konec, nic. Zmrtvýchvstání po 4 hodinách. Musím na záchod. Snažím se rozlepit očička, ale jde to ztuha. Kolegyně na oddělení sedí na vedlejší posteli a chechtá se. Vidím ji dvojmo. Proč se tak směje? Asi vypadám k smíchu, když nejsem schopna zaostřit a asi pronáším i nesmyslné věty. Ležím na svém oddělení, kde normálně pracuju, odkud jsem před pár dny odešla na dovolenou. Postavím se na nohy a dožaduju se záchoda. Dojdu tam, třeba po čtyřech, ale po svých. Hlava se mi nemotá, ale vidím dvojmo. Jde se mnou, je hodná. Na záchodě nejsem schopná trefit kliku, mám pocit, že mi uhýbá. Kolegyně mi donesla ručník, hned vlezu i do sprchy a zase začíná vítězit pud sebezáchovy. Mám strašný hlad. Ne chuť, hlad, snědla bych i hřebíky. Kolegyně mi namaže 4 rohlíky paštikou, sednu si s ní na sesternu, jím a bavíme se. V podstatě je mi dobře. Za hodinu jdu spát a spím jak špalek. Vůbec nevnímám, že kolegyně chodí na pokoj, že kontroluje nejen mne, mne už vlastně ani nemusí, ale tu spoluležící, která je po akutní operaci, že ji brzo ráno jde „spravit“- umýt a dát injekci a že teda před pátou rozsvěcí na pokoji, je mi to prostě fuk a probírám se až v 6, kdy za mnou přijde další kolegyně mne pozdravit. Jsou na mne hodné. Jdu si s nima sednout na obvyklou kávu, já a ta kolegyně z noční teda čaj, ale ostatní kafujou.  Je tam taky ta stejná, co měla včera denní, ptá se mne, jestli mne nebolí nohy. Můj mozek přemýšlí, proč nohy, a zcela vážně jí říkám, že na tom výletě jsme byli už před 3 dny, takže ne. Pak se ptá na hlavu, tak jí vysvětluju, že taky ne, že jsme jen včera po tom Fentanylu viděla dvojmo. Přijde na přetřes, že jsem byla mrtvá 4 hodiny a ještě štěstí, že jsem tu chtěla zůstat přes noc. Taky si myslím, ale teď už bych šla pryč. Doktor mne propouští, nejdřív se sice ptá na odvoz, ale když řeknu, že to máme kousek a půjdu s manželem, tak souhlasí.  Mám dovolenou, takže se domlouváme na kontrolu a jdu. Ani nevím, jak se dostávám domů a hned si jdu lehnout. Spím opět jako špalek až do oběda. Manžel udělal oběd a já ani nějak nevím, co jím a jdu si zase lehnout. Spím zase až do večera. Tvrdě, vůbec mi nevadí, že mi sluníčko svítí do pokoje. Po večeři si jdu pro změnu lehnout a spím až do rána. Teda, do rána, spíš až do dopoledne, lehce pojím a jdu pokračovat. Ale už je to lehčí spaní, než předchozí den. Po obědě chci aspoň vybalit ty naše batohy, stále stojí plné opřené o sebe, ale mám pocit, že jsem neskutečně unavená, a po pár minutách si jdu zase lehnout. Furt bych jen spala. Je tohle normální? Teprve další den jsem schopná nějaké normální existence, musím doma něco udělat, jdeme nakoupit a odpoledne jdu na tu kontrolu. Mám v neděli noční, domlouvám se, že už půjdu do práce, ještě mám celou sobotu na odpočinek a vlastně i tu neděli, začínám až večer. Teprve teď se o tom všem začínáme bavit doma, jak je nám to líto, ale kdo to mohl vědět, když jsem nepociťovala žádné příznaky, jen to zpoždění 10 dnů. A pak dvakrát normálně klasicky po 30 dnech, přesně na termín.  Brečím, ale zase už pomalu začíná vítězit rozum nad citem, když si říkám, že pokud se povedlo jednou, povede se i podruhé. Potlačuju v sobě to, že nemusí. Že tělo jednou dostalo příležitost a já ji nevyužila, takže taky může přijít trest. Jenže ten pláč spouští i mléko. Ke všemu abych se ještě stahovala. Horko a já musím omezovat pití. Ach jo. Ale jinak funguju. Vracím se do práce. Kolegyně se nevyptávají, jen některé řeknou, že je jim to líto. No, to mně taky. Doktor, ke kterému chodím a kam jdu na kontrolu, je hodný, taky říká, že je mu to líto a že věří tomu, že to příště vyjde. Tchyně to nekomentuje (řekl jí to manžel, já jsem nějak nemohla) a moje maminka je z toho smutná. Je daleko, přijede jednou za čas a já nechci, aby se tím trápila, tak před ní mluvím jen rozumně. Ale líto mi to je, to ne, že bych mávla rukou, jen jí pořád říkám, že je mi dobře. A vlastně po těle je, jen ta dušička se pořád žere tím, že jsem mohla jít k doktorovi v těch 10 opožděných dnech a daleko více tím, že jsem své dítě nepohřbila. Tohle říká cit, rozum říká, že to byl zárodek dítěte a ne hotové dítě. Doktor, co mi dělal revizi, mi řekl, že jsem ho měla přivézt. Odpálím ho, že jak, ze Slovenska vlakem, že jsme jeli celý den, ale v duchu si říkám „to určitě, a vy byste mi do něj řezali“. No, stalo se. Teprve po čase se dozvídám, jaké to v té nemocnici bylo. Kolegyně, která asistovala u revize a která mně měla píchnout celou ampulku Diazepamu, mi řekla, že nejen, že mi nedala žádný Diazepam, ale i toho Fentanylu mi dala jen 1 ml místo dvou, protože jsme okamžitě zatuhla. Prý to ještě neviděla, aby to na někoho tak působilo. Pak také zjistila, že si nezapsala, ke kterému lékaři chodím a snažila se mne vzbudit. Zcela marně. Byla to doba, kdy se všechno psalo na stroji. Alespoň ve zdravotnictví.  Prý se mnou i třásla, ale vzdala to. No, co nadělám. Z kolegyně, co se mne ptala, jestli mne nebolí nohy anebo hlava vypadlo skoro po půl roce, že jak mne sanitář nesl a já byla bezvládná, omlátil mi nohy o skříň před pokojem (nedalo se tam vjet právě pro to, že tam stála ta skříň) a v pokoji že jsem mu začala padat, jak mne neudržel, a klepla hlavou o pelest. To se člověk dozví věcí…..ale tomu se jen směju a smála se i dříve. To bylo léto 1993.

Upřímně řečeno, doufala jsem, že se mi povede otěhotnět dříve. Uplynul rok a já si vyčítala, že jsem svojí vlastní blbostí zahodila jedinou šanci. Pořád jsem musela myslet na to, že jsem k tomu doktorovi měla jít po týdnu od vynechání menses, ale jako porodka přece vím, že 2 týdny jsou taková základní doba…..Uplynul další rok, mám třicet. Můj hodný doktor mi taktně naznačuje, že s hlavou mi nepomůže, že je to všechno na psychickém podkladě. Asi jo, ale co s tím? Manžel už nechce dál čekat, chce jít na reprodukční kliniku. V podstatě ho na to navedl jeho lékař. Nechci, bráním se. Mám strach, že tohle už je přes čáru. Že je to rouhání. Ne, nejsem věřící, naopak, jsem neznaboh, ale říkám si, že to má asi nějaký smysl, který mi uniká, když nám není přáno. Jedeme na dovolenou do Boskovic, na pobyt pořádaný léčitelem Hrazdírou. Vlastně ani nic nečekám. Že by mi pomohl léčitel? S čím? S tou hlavou? Leda tak.  Ale já si chci užít dovču a ne se upínat na něco takového. Léčitel už neléčí, jen vlastně pořádá ty pobyty a kdo má zájem, diagnostikuje mu. Je nás tam asi 30, někdo si nechá diagnostikovat, někdo ne. Nakonec jdeme taky. Aniž bychom co řekli, říká nám, že nemáme propadat panice. Že to vidí na 3 děti. Připadám si jako magor. Ptám se, jestli máme jít na tu kliniku.  Prý jak chceme.  Brečím, na kliniku jít nechci.  Ale asi mi nic jiného nezbyde. Bojím se.  Nakonec se domluvíme. Manžel půjčuje v práci auto a jedeme jak páni. Na té klinice jsou hodní. V podstatě jde jen o první kontakt, zhodnocení toho, co máme za sebou a návrh dalšího postupu. Jako první jsou odběry krve na nejrůznější hormonální profily - ptám se na podrobnosti, že jsem z oboru. Bez jakýchkoli připomínek mi to všechno vysvětlují. Ani mi to všechno hlava nebere. Mám zavolat, když dostanu menses a domluvíme dny na odběry krve. Doktor se se mnou loučí se slovy, že třeba k tomu ani nedojde. Myslím si, že se zbláznil, že jsou to jenom taková „těšínská jablíčka“.   V práci nemůže napsat šéfová služby, když neví, jak budu potřebovat jezdit na ty odběry. Jedna kolegyně je z toho lehce nervní, chce si něco domluvit a neví, jak bude sloužit. Ale moje nervy asi pracují, vynechávají mi menses. Po týdnu nevydržím s nervy a jdu k doktorovi. Pátek 13. a já jsem těhotná!!!!! Úplný začátek nějaký ten 5.-6. týden. V sobotu se probouzím v kalužce krve. Né, proč, tohle už né! Metelím do nemocnice, nechávají si mne tam, ale miminko se drží. Intrauterinní hematom se postupně vyprazdňuje, ale mám pocit, že zase naplňuje. Nakonec strávím v nemocnici, naštěstí na svém oddělení, skoro 7 neděl. Díkybohu za chřipkovou epidemii, jinak bych tam byla asi ještě déle, takhle se propouští všichni, kdo tam nemusí být. Těhotenství mám rizikové, ale povedlo se a narodil se nám chlapeček. Jak bylo těhotenství nic moc, tak porod byl super, bum prásk hotovo. Akorát o 4 týdny dříve. Po odchodu z porodního sálu se mne kolegyně ptá, jestli budu chtít přijít ještě jednou. Jak to mám asi tak vědět. Vždyť se mi narodil 9 let po svatbě, tak co já vím, jestli to vyjde ještě jednou……

Chlapečkovi jsou necelé 4 měsíce a přichází jobovka. Nevlastního bratra sejmul nějaký nezodpovědný řidič na silnici. Rozdrcených prvních 5 obratlů.  Nejsem schopná myslet.  Stále chodím s kočárkem do telefonní budky a volám domů.  Každý den. Nebyla to jedna krev, byl to syn z prvního manželství druhého manžela mojí maminky, ale stejně. Jeho maminka se taky zabila při silničním neštěstí, ve stejném věku. Chudák děda. Není to biologický děda mého chlapečka a sestřiny holčičky, ale je to dědeček, který bydlí s babičkou. Jsem totálně vyřízená. Za 10 dní zhubnu 10 kg. Na sex nemám ani pomyšlení. Na pohřeb jedu sama, chlapečka nechávám doma s tatínkem. Cestu zpátky brečím celou cestu ve vlaku. Je mi to jedno. Domů přijíždím až večer, chlapeček v postýlce krásně spinká a já na něj koukám a začínám znova bulit jak profesionální plačka. To je přece příšerná nespravedlnost, přece v 31 člověk nemusí do hlíny. Slzy tečou až na peřinu, manžel mi říká, že přece pohřeb je konečná, ale jak kdyby přilíval oleje do ohně. Je hodný, nechce, abych na to pořád myslela, když jsme ho „přece pochovali“ a že mám myslet na něco jiného, hezčího. No, ve snu by mne nenapadlo, že to dopadne takhle - probouzím se ráno těhotná. Ale ještě to samozřejmě nevím.  Ale holčička se narodí 13 měsíců po chlapečkovi. Hurá, mám dvě děti. Co na tom, že holčička se narodí ve 40 stupňových vedrech (bez klimatizace v porodnici) ve 2 odpoledne a tak rychle, že nezvládne poporodní adaptaci a nemám ji u sebe, ale na dětském oddělení, co na tom, že jsou povodně (rok 1997), všude neskutečný chaos, nejde proud, vypnutý plyn, voda se nedá pít apod. Nás nezaplavilo, ale je to strašlivé. Jsem nedělka a upřednostňuju svoje děti před nějakými živly. Maminka mi slíbila, že mi přijede trochu pomoci- no, jak, když trať je podemletá a vlaky nejezdí. Nějak mi to vůbec nevadí.

Když je holčičce půl roku, otěhotním znova. No, stalo se. Nějak jsme se přepočítali. Tchyně mi to vyčetla, že jsem střelená, že chci další a proč s tím něco nedělám. Nemluvím s ní.  Na rozdíl od těch předchozích dvou těhotenství nemám žádný problém, žádné krvácení. Ale nepřibírám. Tenkrát jsem to uvítala, dneska vím, že mi mělo v hlavě blikat varovné světýlko. Nic zlého netuše podstupuji odběr na AFP a  domlouvám si, že se může přijít manžel podívat na ultrazvuk. Jde,  děti bere s sebou. Ale tam cítím zradu, doktor je hodný, ultrazvuk dělá dlouho, dochází mi, že něco není v pořádku a manžela s dětmi vyhazuju. Sice to nechápe, ale jde. Doktor mi říká, že se mu to nelíbí, že by to chtělo ještě jeden kontrolní odběr a to hned pokud možno zítra. Znám ho, vždyť s ním dělám. Sedám si a říkám, že se nehnu, dokud mi neřekne přesně, co viděl. Nechce se mu do toho, je hodný, chce mne šetřit, ale trvám na svém. Velice pěkně mi vysvětluje, co viděl, zaobalí to na podezření. Podezření na srdeční vadu. A dál?  To není všechno, chci vědět, co všechno viděl. Nějak vycítím, že to je všechno strašně špatné a trvám na podrobnostech. Asi tím, že s ním pracuju, mi to všechno řekne.  Zase se ve mne pere rozum a cit. Je to špatné, jedna část mého těla to ví, ale třeba to nebude tak horké. Jdu na kontrolní odběr. Domlouvám si po známosti FECHO- to se tenkrát nedělalo, jen výjimečně. Pátek odpoledne, po své pracovní době mi ho dělá dětská kardioložka. Ležím na tom lehátku hodinu a půl, málem se počůrávám. Celou tu dobu mi dělá ten ultrazvuk a nakonec se mně ptá, co vlastně vím. Řeknu, že doktor má podezření na srdeční vadu. Na jakou, to už neříkám. Jednak to nevím a pak, nechci, aby byla ovlivněna tím, co tam viděl on. Něco málo vím. Potvrzuje mi, že nález není dobrý, srdíčko je jednak maličké, menší, než by mělo být, jednak nevidí přesně nějakou přepážku a jednak je tam nějaký problém s křížením cév. Říká, že nic víc jí nejde poznat. Je to o něco málo méně, než řekl doktor.  Pořád ještě mi nedochází, že to dítě se nenarodí. Uplyne další týden a já jdu do poradny pro výsledky AFP. Jsou ještě horší, než před týdnem. Doktor mi velice hezky doporučuje genetickou konzultaci a aminocentézu- odběr plodové vody. Vždyť já vím, co to je. Ale on má určitě své zkušenosti, že v šoku ženská a vlastně všichni vidí tunelově. Souhlasím s genetikou, přede mnou volá genetikovi (až posléze se dozvím, že to jsou kamarádi), objednává mne. Snaží se mne trochu povzbudit, ale mně to začíná nějak docházet. Že tohle miminko je prostě špatné. Zajímavé je, že v té ambulanci nebrečím. Asi se tomu diví. Manžel zase půjčil auto a jedeme na genetiku. Ještě štěstí, že nám děti pohlídala sousedka, jinak bych musela jet sama. Genetik má sice plnou čekárnu lidí, ale věnuje se nám opravdu podrobně. Koukám, a všímám si, že na stole je krabice s papírovými kapesníky. Ale tam taky nebrečím. Doporučuje mi tu aminocentézu, poctivě mi říká pro a proti, co mohu a co nemohu očekávat a kdy. Nijak netlačí, mám čas na rozmyšlenou, když mu řeknu, že jdu, trochu strne, že se mám rozmyslet pořádně, že je to moc rychle a tak mu vysvětlím, že jsem porodní asistentka a znám to a vím, do čeho lezu. Teoreticky. Pak mi ještě doporučí nějaký speciální ultrazvuk někde na vyšším pracovišti. Domlouvám se, že o první výsledek si zavolám a na druhý budu muset počkat, domlouvám si další návštěvu a ten ultrazvuk mi domluví on sám. Přede mnou. Jestli pak volá někam znovu, to nevím. Jdeme do nemocnice na ten odběr, tam se se mnou moc nebaví, jen jestli mám košili, neschopenku a konec. Že bych chtěla něco k jídlu, to je nezajímá. Doktor, co mi ten odběr dělá, je poměrně mladý, docela příjemný. Říká mi, ať se dívám na tu obrazovku, že uvidím tu jehlu, že se nedotkne dítěte, ať jsem klidná, že jen odebere trochu té vody.  Jo, trochu, vždyť už tak je jí tam málo. Odmítám, vytáčím hlavu a nechci se dívat. Nelíbí se mu to, dá to najevo, ale poměrně slušně. Hlavu vytočenou koukám na pohotovostní lékárnu, odmítám se dívat jinam. Ale odmítám si i zavřít oči, zcela nelogicky.  Tak se aspoň koukněte na tu vodu, ukazuje mi zkumavky- když mu řeknu, že nechci, že vím, že to dítě je špatné, tak jen řekne, že mi neukazuje dítě, ale vodu. No, vypadá hrozně a taky mu to řeknu. Že jsem porodka a vidím, že to je od pohledu špatné. Že voda nemá být jak koňak, ale čirá, maximálně lehounce nažloutlá. Prý je to se mnou těžké. Je mi to fuk. Sanitářka mne veze na pokoj, přeje mi, ať mi to dobře dopadne.  Za chvíli přiváží ještě jednu paní, taky jí popřeje. Taková celkem milá osoba. S kolegyní se bavíme, ona šla preventivně kvůli věku. Když nám řeknou, že můžeme jít, rozloučíme se a jdeme. Nikdo nám nedal nic k jídlu, přitom jsme oficiálně přijaté na lůžko a nikoli stacionář a jsme těhotné. Jedem domů a stavuju se v ambulanci u doktora, abych mu řekla, co a jak. Říkám mu, že ta voda byla hnusná a jak jsme se domluvili na genetice. Vypadne z něj, že je genetik jeho dávný kamarád a že mu volal. Je mi úplně jedno, co si řekli. Je mi ze všeho zle, ale ještě se musím postarat o své děti. Večer mi nějak dojde, že tohle dítě se asi nenarodí. Manžel poprvé začne mluvit o tom, že by bylo lepší, abychom se postiženého dítěte vzdali. Dostávám hysterický záchvat, že své dítě nedám. Tenkrát mne ještě uklidní, že počkáme. To byla středa. V pátek přijde z práce s tím, že přijede moje maminka, že si vzala volno a volala mu do práce. Znovu večer, když dáme děti spát, nakousne otázku, co dál. Nemůžu spát, nejde to a on mi ještě vyjmenovává všechny možné problémy. Nechci dát své dítě, nechci ho zabít. Počkáme do výsledků, ale rozum mi říká, že je to jen oddálení, že výsledek bude prostě špatný. Ale já se nejsem schopna jakkoli rozhodnout. Pak přijíždí maminka a zcela natvrdo mi sděluje, že tohle dítě se nemá narodit. Že sice chápe, že já jsem úplně mimo, ale že si mám uvědomit, že mám dvě zdravé a že by byli nešťastní všichni. Říká to hezky, ale já prostě nemůžu. Ze všeho nejraději bych byla, kdyby zase odejela, já to prostě nechci poslouchat. Přitom zase rozum ví, že si musela vzít ve škole volno, je květen a žáci finišují se známkami, jela takovou štreku kvůli mně, věnuje se dětem, ať mám chvíli klid……Nejsem schopná myslet, mám pocit, že funguju jen setrvačností.  Nejhorší je, že nejsem schopná ani pořádně spát. Cpu se sladkým, každá čokoláda je okamžitě ve mně, mám pocit, že jen v tom jsem nějak normální…Volám si o prvotní výsledek a je v normě. Že by? Tonoucí se stébla chytá. Cit, rozum ví, že ne, že to je jen náhoda. Po týdnu maminka odjíždí. Jsem ráda, že tu byla, i když mě vlastně nijak nepodpořila. Ale pomohla mi s dětmi. Ty byly nadšené, že tu babička byla. Když si to tak vezmu, jsem tam, kde jsem byla. Znám názory manžela i maminky. Ale sama v sobě se nevyznám. Na jednu stranu vím, že by to bylo trápení pro všechny, na druhou stranu, přece máma nemůže zabít své dítě. Navíc dostávám šílený strach, úplně panický, tachykardie apod. Nejen, že už takhle špatně spím, ale budím se hrůzou, že se něco stane mým dvěma dětem, které mám. Že mne tím někdo potrestá, za myšlenky typu „zabiješ své dítě“. Přeju si, aby to nějakým způsobem skončilo. Manžel nenaléhá, stará se. Ale já jsem úplně vyřízená. Jediné, co mne jakž takž drží pohromadě, jsou ty dvě moje děti, mají 2 a 1 rok. Mezitím nám zavedli pevnou linku, nemusíme do budky. Volám si s kolegyní, o které vím, že porodila dítě, o kterém věděla, že nepřežije porod- bylo to její první (měla sice problém, že otec dítěte ji nechal, ale stejně donosila dítě až do 36. týdne, kdy se narodilo mrtvé).  Řekla mi, že se byla poradit v kostele a že se rozhodla takhle. No jo, já do kostela, to je zbytečné, já jsem neznaboh.   Pak jedeme na ten ultrazvuk. Zase autem a zase nám sousedka hlídá děti. Dovnitř už jdu sama. Doktor je zhruba v mém věku, přiloží sondu a ztvrdne. Pak vezme tu průkazku, podívá se na mne a citlivě se zeptá, jestli jsem nějak nábožensky založená. Když mu řeknu, že ne, tak jen vzdychne a řekne: „máte dvě děti, malý a zdravý, víte, na vašem místě bych vážně uvažoval o tom, že tohle dítě nebude, je to hodně špatné. Ale rozhodnutí je plně na vás“. Já mu na to řekla, že to vím, že chci jen slyšet to, co tam vidí. Rovnou jsem mu řekla, že jsem porodka a že to unesu, že už něco vím z ultrazvuku od mého lékaře, že chci jen vědět, jestli je tam nějaký posun. S těžkým srdcem, vidím to na něm, mi to říká, akorát vynechá hydrothorax. Když se ho na něj zeptám, tak se malinko rozčílí a řekne mi, proč se ptám, když to vím. Pak se omluví, že to tak nemyslel, ale že se mu to říká špatně. Za genetikem mne posílá hned, zprávu od něj mám na celé A-čtyřce. Ani se mi jí nechce číst, ale přečtu si jí. Není tam nic navíc, než co mi řekl. Bod pro něj. Genetik mne bere hned, předbíhám, ale je mi to fuk. Je ale pravda, že se těm čekajícím omluví. Na rovinu mi říká, že s ním ten doktor z ultrazvuku před chvílí mluvil, než jsme přišli, na to konto volal do laboratoře, a i když nemá ještě oficiální papír, má výsledek a hned nám ho řekne. Ulomení raménka na 13. chromozomu, mezi sekcí 32 a 33. Říká, že to není k žití, že dítě se může narodit, ale nebude žít dlouho. Taky nám říká, že je to velice vzácná vada, která se diagnostikuje asi v 10 případech ročně na celém světě, že co ví, u nás to ještě nikdo nepublikoval, ale že to si musí ověřit. Je to strašné, ale mně se u něj v podstatě ulevilo. Prostě jakkoli strašná jistota je horší, než nejistota. Vím, co mému dítěti je, vím, že to není k životu. Ale proč ten jeho život mám ukončit já? Proč mám dovolit, aby se narodilo předčasně a tím ho odsoudit k smrti. Koukám na něj a stečou mi  2 slzy. Vlastně poprvé u doktora. Nechám si vypsat papíry na ukončení těhotenství, mám pocit, že jsem bez citu, bez duše, prostě stroj bez emocí. Vzburcuje mne až prosba, abych, pokud se rozhodnu, šla na ukončení do jeho spřátelené nemocnice, protože by chtěl být u pitvy. A to se vzbouřím. Pitva mi nevadí, rozum chápe, že to musí být a cit je mrtvý, ale sem nejdu. Já si půjdu na svoje, k nám. Trvám na svém. Ještě to jednou zkusí, prosbu formuluje opravdu velmi hezky, pak řekne, že kdybych si to rozmyslela, mám mu dát vědět.  Jak jsem byla blbá, to svět neviděl. Ale tohle taky vím až teď.  Jedem domů, pořád jako stroj. Sedím vzadu v autě, nezvládnu sedět vepředu, nedávám to. Manžel vezme stopařku. Předjíždí a proti nám jede nějaký kamion. Bleskne mi hlavou myšlenka, ať se nezařazuje, že to bude odbyté všechno naráz, ale pak si uvědomím, že ta stopařka za nic nemůže. Zvláštní, vůbec mi nedochází, že bych tu nechala svoje milované dvě děti. Další den jdu do ambulance, můj doktor mi říká, že mu genetik volal, že mne má přemluvit, bych šla k nim, že by strašně moc chtěl být u pitvy. Opakovaně odmítám. Jasně mu říkám, že pokud si to nerozmyslím (i to je ještě ve hře), půjdu do nemocnice v pondělí, že nejsem zvědavá na to, jak mne budou od pátku „sušit“.  Co si myslí, je mi zcela jedno. Vůbec netuším, jak jsem přežila víkend. Jen si pamatuju, že mi v sobotu večer bylo nějak hodně divně. Strašně moc jsem brečela, manžel už nevěděl, co se mnou. Byl moc hodný, ale to prostě nešlo zastavit. Doslova jsem se ubrečela ke spaní. V neděli jsem práskla mamince s telefonem, že už nechci nic slyšet. Manželovi jsem řekla, že si to se svojí mámou má vyřídit sám. Jen jsem na ni vzpomněla, začala jsem znova brečet, že mi to tou svojí blbou poznámkou přivolala. V pondělí ráno nejsem schopná odejít. Děti jakoby to vycítily, tulí se se mně. Musím rychle, nebo to nedokážu. A nesmím se zastavit, nebo se vrátím. Říkám, že musím rychle a přitom se ploužím, jak na popravu. V nemocnici se mne ujme samolibý doktor. Ale aspoň se mnou mluví slušně a ne tak spatra, jako s ostatními. Nemám ho ráda pro to jeho chování, ale jako doktor je dobrý. O dva roky mladší, než já, ale nos pěkně nahoru. Dělá mi ultrazvuk a já ho stavím před hotovou věc- nepřeju si, aby mi prostaglandin podávali intraamniálně. Tečka. Nelíbí se mu to, ale já prostě na svém trvám. Vytáhne triumf, že když to bude jen pomocí vaginálního gelu, bude to trvat dlouho. Odpálím ho tím, že trpět budu já a ne on a já jsem si toho vědoma. Že mu to klidně podepíšu, ale prostě intraamniálně to nechci. Ušklibuje se, že ten vpich přece nebolí, tak proč ne. Protože nechci, abyste mi píchl do dítěte, aby ho (vím, že to je kluk, říkám mu Venoušek) to bolelo, protože už tam není skoro žádná voda. A že ten vpich nebolí, to vím, protože jsem měla před měsícem aminocentézu a já se bolesti nebojím (bojím, ale nebudu mu to říkat), což jistě ví, když mne po porodu šil nástřih hráze na mé přání bez opichu (taky se mu to nelíbilo, ale před kolegyněmi si nedovolil protestovat). Vím, že jsem magor, chci dítě nechat zabít, ale nechci, aby ho bolelo píchnutí.  Dělá mi ultrazvuk a pomalu, nesmírně pomalu mi říká : “říkali vám, že je tam bradykardie, těžká bradykardie, takže jste mohla tušit, že to směřuje k nějakému tomu konci“. Cože? Chcete tím říct, že je mrtvej? No, bohužel, zase odpoví tak strašně pomalu. Vyskočím z lehátka, nejraději bych ho objala a říkám, že to není bohužel, ale bohudík a že teda mi ten enzaprost mohou píchnut intraamniálně. Pak ještě červíček zahlodá, jestli mi to neřekl schválně, ale snad by se k tomuhle nesnížil. Jenže se všechno komplikuje, musím počkat, na porodním sále mají nějakou rodičku, co ten porod vypadá na císařský řez. Jeden je naplánovaný  a jeden možná. Je mi to jedno. Říká mi, že půjdu na oddělení a nechá mi píchnout Dolsin s Plegomazinem. To jako proč, nic mne nebolí. Prý abych neměla bolesti. Žádné nemám. Prý abych si mohla schrupnout. Ale to já přece nepotřebuju. Všechno ze mne spadlo, Venoušek si to vyřešil sám, není to na mne, nezabiju ho, on umřel. Mám pocit, že jsem se znova narodila. Zbytek už dám, důležitější je ta hlava. Tak prý aspoň Diazepam 10mg tabletku. Už na něm vidím, jak se dostává do ráže, že si pořád vymýšlím, tak souhlasím. Honem ještě vydolovat telefonní kartu a zavolat manželovi, že Venoušek je mrtvý a je mi dobře. Na oddělení si poslušně vezmu dvě 5mg tabletky- jednu teda strčím do pusy a druhou nenápadně vyhodím, lehnu do postele a okamžitě usnu. Kolegyně mi přijde vzít krev a musí mne vzbudit. Pak přijde šéfka a přinese mi papír, kde je povídání o tom, co je to prsténčitý chromozom- jeden náš lékař je na stáži v USA a hledal něco takového, co mám já a našel jen něco podobného. Poslal to a tak mi to vytiskli a dali. Není to přesně to ono, ale je to hodně podobné. Taky mne budí, strká papír do stolku a já už zase spím. Ani jsem ten diazepam nemusela jíst, spala bych i bez toho. V jednu hodinu mne budí, že už se konečně dostalo na mne. Ležím na porodním sále, nechci na ta stejná lehátka, kde se mi narodily děti, ale na to třetí.  Opět ultrazvuk a jiný doktor (ten, co mi před 5 lety dělal tu revizi) mi zavádí enzaprost do děložní dutiny. Nijak mne to nebolí, ale klesá mi tlak- nijak to necítím, neupadám do mdlob, ale musím mít infuzi. Strávím tam hodinu a jdu si lehnout. Mám děsný hlad, ptám se, jestli mohu jíst. Prý pokud nebudu mít bolesti, tak ano. Musím jít na záchod, ta infuze prostě musí ven a okamžitě zase spím. Kolegyně mne chodí kontrolovat, ale já nikoho nevnímám, ani spoluležící na pokoji, prostě já spím. Na večeři se proberu, chci taky, dostanu 2 ubohé kopečky rizota, ale zaplaťpámbu za ně. Nic mne nebolí, tak co. Už to vidím, že zítra dostanu další enzaprost. Ale nějak je mi to jedno. Odpoledne mám teplotu, dostanu antibiotika, ale vůbec necítím, že by mi něco bylo. Taky mám jen 38, to zvládám dobře. Na noční přijde kolegyně, co sloužila, když jsem se byla před 5 lety po revizi. Je fajn, mám ji ráda. Kecáme spolu na sesterně a v 10 večer si jdu lehnout. Ani se mi už nechce tak moc spát, jako přes den. Lezu do postele a zabolí mne v zádech. Bože, jak jsem si to lehla, ty postele by už měli vyhodit, jsou nemožné, kdekoho z nich bolí hřbet a když si člověk ještě nějak blbě lehne….nevím, jak se uhnízdit. Nakonec se rozhodnu, že půjdu ještě na záchod a když jdu po chodbě, chytí mne ta kolegyně a hned co mi je. No, blbě jsem si lehla a hnula si se hřbetem. Haha, to určitě, švihej na porodní sál, ať se na tebe někdo podívá, něco se děje. No, jistě, nic mi není, ale nebudu se s ní hádat, u prvního porodu taky měla nějaké připomínky a ukázaly se správnými. Tak jdu na ten sál, tam mne pošlou na záchod, hurá, musím. Jenže na záchodě ze mne vypadne dítě. Co hůř, až do odpadového kolena. Visí na tenkém pupečníku, nemohu se pohnout, ať ho nepřetrhnu. Nedá se nic dělat, musím si Venouška sama vylovit a přinést ho na ten sál. Podívám se na něj. Je tak malý, chudáček. Vidím tu hlavičku znetvořenou hydrocefalem a ty nožičky v nepřirozeném úhlu k lýtkům. Neměla jsem se dívat, neměla. Navíc, Venoušek musel umřít už tak před 30 nebo i více hodinami, kůžička se mu už začíná macerovat. Že by to bylo v tu sobotu, jak mi bylo tak blbě? Nakonec mi potvrdí 48 hodin- to by přesně sedělo. Na sále kolegyně jen vyjeknou, ale hned se o mne starají. Slouží primář, nejodpornější doktor, co znám, co tam může být. Ne, já ho nechci, já chci raději doktora, co slouží první službu. Neexistuje, nebudu si vymýšlet. Nejdřív seřve holky, proč ho nezavolaly včas, potom mne, co jsem si to dovolila potratit do záchoda. Jak jsem to asi měla udělat, neměla jsem bolesti a potřebovala jsem na záchod. Taky jsem mohla potratit do postele. Blbec. Tím to ale nekončí. Rve za pupečník, který se zcela logicky trhá, je tenký, má jen 2 cévy a hlavně, je to 23. týden. Placenta drží. Snaží se ji za mne vyrvat, tlačí mi na břicho.  Třeba bych ji porodila, kdyby mi píchli nějaké uterotonikum, ale to ne, to vřeští, že mi musí udělat revizi. Prosím o revizi jen ve Fentanylu, tak, jak se to dělá ostatním, ale najust ne, najust  narkózu. Pak zjistí, že v 5 odpoledne jsem snědla 2 kopečky rizota a řve, že jsem se přes zákaz nažrala. Těmito slovy. Všechno se ve mne vzbouří a začnu taky ječet- mohla jsem jíst, neměla jsem bolesti, mám napsané v chorobopisu, že mohu, že až při bolestech ne a já nic víc nesnědla, nedávejte mi narkózu, já jí nechci, já mám strach, na mne ten Fentanyl působil jako narkóza, já to vydržím. Prohlásí, že jsem hysterka hysterická, nebudu si určovat, co chci a co nechci, léčbu určuje on a basta. Chytne kyretu a začne si s ní bezmyšlenkovitě klepat do dlaně. Bez rukavice. Nařídí mladšímu lékaři, který slouží a který ještě nemá ani atestaci, aby mi píchnul Thiopental- nitrožilní anestézii. Ten remcá, že k tomu nemá kompetence, takže seřve i jeho. Opravdu úroveň. Ještě se stačíme nedohodnout o pitvě, kolegyně se ptá, jaké papíry se k tomu vypisují a říká, mu, že je bude muset podepsat, ale to ne, mohu mít pitvu stokrát napsanou v žádosti od genetika, on určuje, jestli se bude dělat, nebo ne a on trvá na histologii. Kolegyně mi napíchne infuzi a moje poslední myšlenka je, že se z toho musím nějak dostat, že mám doma 2 malý děti. A střih a nevím. Proberu se v posteli, nevím, jak jsem se tam dostala, mám v ní strčené prkno, abych neslítla. Na záchod, musím na záchod. Kleknu si a opatrně, hrozně opatrně to prkno posouvám, aby mi nespadlo na podlahu a nevzbudilo ostatní spoluležící v pokoji. Mám pocit, že nemám vůbec sílu, ale povedlo se mi to. Že bych mohla na kolegyni zazvonit, to mi vůbec nedochází. Je noc, pak teprve zjistím, že 2 hodiny, tak se plížím na ten záchod potichounku, ale kolegyně má uši jak netopýr, slyší dveře a vyletí, jak mi je a proč jsem nezazvonila. Celkem jsem ráda, že jde se mnou, nějak mám pocit, že mám ty nohy jak z tvarohu. Vlezu zpátky do postele a spím dál. Ráno přijde s tím, že mi píchne heparin, tak jí vezmu stříkačku a píchnu si ho sama a spím dál. Za chvíli mne budí ranní směna, že antibiotika a jestli půjdu s nima na čaj, tak jdu. Když jdou kolegyně pracovat, vracím se do postele a spím. Furt a pořád, u vizity otevřu oči, kouknu na ně a zase spím. Totálně jsem prospala 2 dny, vůbec nic si z nich nepamatuju, musela jsem jíst, pít a chodit na záchod, manžel přišel na návštěvu (kamarádka hlídala děti, nechtěla jsem, aby za mnou chodily), ale já to prostě nevím. Taky jsem si ten Heparin prý píchala sama. Úterý a středa byla pro mne jedna velká noc. Čtvrtek si jakž takž pamatuju, chtěla jsem jít domů, ale prý ne. Byla jsem bez teplot a bez bolestí, ale nepustí mne. Holt za trest, že jsem měla svoji vůli. Primář vřískal, že když bude on chtít, budu tam až do Vánoc. Je pravda, že tenkrát byly ty hospitalizace delší, 5 dní po velkém potratu se píchal ten Heparin, to nebyl Clexan jako dneska. Přitom jsme si ho stejně píchala sama, mohla jsem i doma. Znova mne sepsul, že si za všechny svoje problémy mohu sama. Za jaké? To jsem se dověděla až po 3 letech, že mi píchli Thiopental a přestala jsem dýchat.  V pátek mne konečně pustili domů. Tělesně dobře, ale krev se ve mně vařila, kdykoli jsme na toho šéfa pomyslela. To už měl další průser na krku a zrovna v ten den mu přišla předvolání a žaloba. Ale co je mi do toho? Tak neměl sloužit. Taky jsem se dodatečně dověděla, že můj doktor se aktivně zajímal, ale nesměli mu nic říct, jen že jsem po, tak mne nechal aspoň pozdravovat. Naštěstí má asi i nějaké známé na té patologii, udělají pitvu. Tu pitevní zprávu si pak opíšu, naštěstí jsem se k ní dostala.

Doma jsme dětem řekli, že miminko umřelo, naštěstí z toho nemají rozum. Jsem doma, přežila jsem to, ale pořád mi není nadvakrát. Jdu na kontrolu, doktor je hodný, dělá mi ultrazvuk a dostávám uterotonikum na lepší vyčištění. Úplně se třepu. Je mi fakt divně. A celkem krvácím, stejně, jako po porodu. Jenže po porodu – to mělo dítě přes 3 kila, Venoušek měl jen ¼ kg. Kontrola za 14 dní. Aspoň, že tak, asi bych to nedala, chodit do práce. 3 týdny po potratu se sprchuju a najednou se mi udělá nějak divně. Vypadne ze mne nějaký celkem velký cucek, mám tolik duchapřítomnosti, že ho chytím. Kotyledon, ten vůl mi tam nechal kus placenty. Bože, ten smrdí, to už se pomalu rozkládal.  Zajímavé, po tom mi už bylo dobře. Ještě musím vyřešit jednu věc. Podat stížnost nebo ne. Ze všeho nejraději bych to všechno sepsala a podala, ale zase se pere rozum a cit. Je to primář (je rok 1998) a já jsem tam zaměstnanec. Bližší košile než kabát. Kolegyně proti němu nepůjdou, pochybuju, že mi dosvědčí to extempore na sále. Uhraje to na těhotenské hormony a hysterický záchvat a já budu mít do té práce navždy dveře zavřené. A co budu dělat. Dojíždět s dvěma malýma dětma? Bez auta? Nějak si to nedovedu představit.   Nakonec, žalobu podala ta paní, co jí zdrbal porod. Tohle se ve mně pere dlouho. Maminka mi říkala, že mám být ráda, že to dopadlo, jak dopadlo. Jsem. Nějak jsem si to prostě postavila tak, že tohle byla daň za to, že si to Venoušek rozhodl sám a umřel. Mohla jsem to dotáhnout do nějakého konce, ale mohl být hořký pro mne. Třeba toho budu jednou litovat. Už lituju více kopanců, které jsem v životě udělala. V práci se maluje, poprosím doktora, aby mne nechal ještě chvíli na neschopence. Odmítám tahat nábytek (tenkrát jsme to dělaly my) a lézt po oknech, jsme ve druhém patře. Ani ho nemusím prosit, automaticky ještě další kontrola po 14 dnech. No, snad se dám nějak dohromady. Dala jsem se.  Sice už to nikdy nebylo jako dřív, ale dala jsem se. Vyspala jsem se. Děti mne držely nad vodou.  Ještě jsem si opsala tu pitevní zprávu a objednali jsme se na genetickou konzultaci.

Genetik je hodný, všechno s námi pečlivě rozebírá. Pitevní zprávu má. Kde se k ní dostal, to nevím a je mi to jedno. Dostal i fotky. Manžel je chce vidět s tím, že je to naše dítě. Genetikovi se do toho moc nechce, přece jen to není pěkný pohled. Pak se zeptá mne a já řeknu, že je vidět nechci, že jsem ho viděla a musela jsem si ho sama vylovit z odpadového kolena. Trochu se zarazí a v té pauze spontánně manžel řekne, že teda ne.  Nakonec nás prosí, jestli by mohl použít naši dokumentaci pro napsání nějaké své práce, že nikde nebude žádné jméno ani nic podobného, ale že je to opravdu tak vzácná vada, že by to rád publikoval. Neptám se, kde, je mi to fuk. Souhlasím. Dá mi i něco podepsat, ale nevím, jestli je to souhlas s použitím dat. Říká mi, že nejlepší lék na bolavou dušičku, je další těhotenství. Že ho doporučuje. Koukám na něj a říkám mu, že má pravdu, ale že jsme porodila jedno dítě před 2 lety, jedno před rokem a teď tady tohle, že je mi 33 a že si nejsem jistá, že by to to tělo dalo. Přitom cit by to bral hned, ale rozum…..a to ani nemluvím o tom, co by mi řekli v práci. Nastoupila jsem po holce a bum, takhle to dopadlo. Dohodneme se, že nám odebere krev a výsledek že pošle. A kdyby byla nějaká zrada, že nám to tam napíše a domluvili bychom se dál.  Je hodný. Taky říká, že v příštím těhotenství se na něj máme obrátit, kdybychom chtěli aminocentézu, že by byla plně indikovaná, že se máme ozvat.

Teď ještě vyřešit ty zatracené kvasinky, které mne trápí od té revize, ať mi nikdo nevykládá, že to není tím, že si ten vůl vzal nesterilní kyretu. Tohle všechno jsme vyřešili, kvasinky vyhubili, aspoň dočasně a genetika dopadla taky dobře. Ten stejný den, co nám přišla zpráva, jsem otěhotněla. Ani jsme to neplánovali, zase jsme se nějak přepočítali. Ty nervy……dala jsem vědět genetikovi, aminocentéza nebyla nutná, nešla jsem. Narodila se nám zdravá holka. Uf.

Manžel už další dítě nechtěl, já bych bývala ještě do jednoho šla, ale pravda, že jsem nebyla nejmladší, chtělo by to trochu odstup a bydleli jsme v malém bytě – spali jsme všichni v jedné místnosti 3x4 m a druhá byl ještě o pár cm menší.

Měla jsem pocit, že tím, že se nám narodilo další dítě, bylo všechno vyřešeno, ale nebylo. Jenže to jsem nějak nevěděla. Ne, že bych zapomněla, to ani náhodou, ale postupně jsem o tom aspoň částečně dokázala mluvit. Prostě jsem měla smůlu a stalo se. Nejsem přece sama, komu se to stalo.  Starala jsem se o pacientky s nejrůznějšími diagnózami, nedělá mi problém věnovat se pacientce s diagnózou mrtvého plodu, jediné, co nemůžu, ale co jsem teda nikdy nemohla, je být přítomna interrupci. To prostě ne. Pacientkami neopovrhuju, nenutím jim svůj názor, postarám se o ně, ale dívat se na to nemůžu.

Po 15 letech dostala kolegyně za úkol udělat přednášku na Den sester a využít k tomu své bakalářské práce. Psala o postinterrupčním syndromu. Prý se má obrátit na mne, já už jsme mnohokrát přednášela. Jo, žádný problém, přines to, dáme to dohromady. Opravdu žádný problém s tím udělat přednášku. Ovšem problém, kdo to odpřednáší, když ona má denní směnu. Nejdřív sice prskám, že když jí to vrchní nařídila, tak ať jí zařídí i tu změnu služby, ale pak si řeknu, že když mi kolegyně vycházejí vstříc, když chodím do školy, tak bych mohla zase odpřednášet já jednu přednášku. Budu sice po noční, ale to nevadí. Nic zlého netuše jsem rozklikla přednášku na PC, otevřela pusu a dost. Seber se, co blbneš, vždyť je tvoje stopadesátá přednáška. Rozume, musíš přemoci cit. Odpřednášela jsem to, ani nevím, jak. Ve všech větách jsem se viděla. To jsem přece já před 15 lety. Ať jsem řekla cokoli, přesně jsem se viděla. Sama jsem slyšela, že ten hlas je zcela cizí. Po přednášce jsem se cítila, jak kdybych uběhla maratón a ještě poskládala náklaďák uhlí. Copak jsem se zbláznila? Přece to mám všechno vyřešené, proč to se mnou takhle cvičí?  A ještě se mne vrchní ptá, proč jsem mluvila tak, jak jsem mluvila, že to nezná, neosobní hlas a ještě se třepe…..vymluvila jsem se na to, že jsem po noční, ale sama vím, že je to výmluva, už jsem odpřednášela po nočních více přednášek. Nějak to nechápu. Ale dále už nad tím nepřemýšlím. Přibližně za rok jsem se přihlásila do Brna do doškolováku na vzdělávací akci, která se jmenovala Čekala jsem miminko, ale…..jednak mne to zajímá a jednak píšu diplomku na téma samovolných potratů. Přednáší nám psycholožka Hamerníková. Přednášky má velmi zajímavé, doporučuje literaturu. Přednáší o uzavírání, zaráží mne tam věta: “člověk si kolikrát myslí, že vyřešeno a dožene ho to v nejnevhodnější době“.  Sakra, to zase mluví o mně. Jdu se jí o přestávce zeptat. Vysvětluju jí svoji situaci, nedělá mi problém o svém potratu a miminku hovořit, to už celkem dlouho, spíš se jí ptám, jestli je možné, že se mi v hlavě něco seplo po 15 letech. Prý jsem typický příklad. Proboha, čeho? Když se zeptá, jestli jsem nepřednášela ve stejné době, jako se to stalo, tak mi dojde, že přesně, přesně ten den. Tělo si to pamatovalo a zradilo mne. V nejnevhodnější okamžik. Takže chyba lávky, žádné uzavření. To chce něco jiného. Musím se na Venouška zase nějak napojit. Jestli to ještě vůbec půjde, je to dávno. Musím ho odprosit, musím mu odpustit, musím odpustit taky sobě, že jsem vůbec uvažovala o tom, že nebude. To je těžké, moc. Děkuji mu tam někam nahoru, že to vyřešil sám a že tady s námi byl alespoň chvíli. Že je mi líto, že to dopadlo, jak dopadlo a že na něj nezapomenu. Nezapomenu. Vzpomínám každý rok. Ani nemá hrobeček. Ani nezapaluju svíčičku. Vlastně mi po něm, krom šrámu na duši, nic nezbylo. Holčička, která přišla po něm, je někdo jiný, to není náhrada. Nemůže ho nahradit. Musím mu to říct. Nesmí cítit, že ji mám místo něho. Nějak se do toho zamotávám, ale nejhorší je, že ani nemám pocit, že se mi ulevilo. Dělám něco blbě? Já vlastně nevím. Teprve později mi dochází, že na mého Venouška vzpomínám nějak jinak. Ne co se týká intenzity, ale spíš nějakého toho pozadí? Nebo nevím, prostě to nějak jinak cítím.

Ještě mám ale jeden velký problém. Mám tohle říct svým dětem? Ti starší si to nemohou pamatovat, nejmladší přišla až potom. Zase se to ve mně pere, rozum říká, že ano, že by to měly vědět, cit je chce chránit. Bavím se o tom s psychologem, kterého poznávám na jiné vzdělávací akci. Jo, rozhodnu se, že ano, ale nechávám to nějak tak plynout, až bude příležitost. Je to asi zbabělé, ale nevidím to tak, že bych o tom měla začít sama a hned. Příležitost se našla a dětem jsem to řekla. Vzali to dobře. Jsou mladí, nedochází jim ta strašná bolest. Dcera chce studovat lékařskou genetiku. Je to těžký obor, ale nesmírně ji zajímá. Hlásí se 530 lidí a ve třídě je jich 17. Genetika má široký záběr, ale dcera chce dělat prenatální diagnostiku. Domlouvá si stáž na reprodukční klinice. Pak brigádu. Pak pracovní poměr. Děsně jí to baví. Že by nad ní Venoušek držel ochrannou ruku? Našla si přítele, který se narodil ten stejný den, jako Venoušek. Osud nebo náhoda?

Napsala jsem diplomku, absolvovala nějaké kurzy, snažím se maminkám aspoň psychicky trochu pomáhat. V práci to neradi vidí. Nesmím nic dělat oficiálně, jen v rámci své práce. Které mám ale nad hlavu, nejsou lidi a hází na nás, co se dá.  Všechno se změnilo. Nejen prenatální diagnostika, ale trochu malinko i ten přístup. Malinko, chtělo by to víc. Tomu hnusnému primářovi to už spočítal za mne někdo jiný. Ta paní, co podala tenkrát tu žalobu, to dotáhla do konce. Držela jsem jí palce, i když dítě jí to nevrátilo. Byl odsouzen. Konečně mu někdo srazil hřebínek.  Vím, že je to špatná vlastnost, ale přála jsem mu to. Za všechny, kterým ublížil, i za sebe. Zemřel na rakovinu. Sečteno, podtrženo. Necítím nenávist, ale ani lítost. Je jiná doba, ale pořád ještě podle mého máme my jako zdravotníci vůči takovým pacientkám značné rezervy. Snažím se, je to dobře, že jsem si něčím takovým prošla? Mělo to tak být? Nevím, už se to nikdy nedozvím, nepřemýšlím nad tím. Beru to jako součást, byť smutnou, ale součást mého života.