Moje Tami

Já sama jsem narozená v létě, a tak jsem i kvůli svému povolání snila o letním miminku. Kdyby bylo narozené 18. den v měsíci, jako já a moje maminka, byl by to jen krásný bonus. Také jsem tajně doufala v holčičku, které jsem vybrala jméno už před sedmnácti lety.

Zdálo se to až neuvěřitelné. Všechno se postupně plnilo. Užívala jsem si nádherné těhotenství. Rodina dostala miminko k Vánocům. Všichni brečeli štěstím. Já jsem si připadala tak šťastná. Poprvé v životě jsem se líbila sama sobě. Bříško, těhotenství a všechno s tím spojené jsem si užívala na 100%.

Čekala jsem holčičku. Mou vysněnou Tamarku, které jsem si tak moc přála říkat TAMI. Čekala jsem ji v létě 2020. Termín byl 19. 8. Ale já jsem byla přesvědčená, že moje holčička bude chtít na svět 18.

Dva dny před termínem jsem už Tamarku prosila, ať jde ven. Měla jsem veliké bříško a lékaři miminko odhadovali přes 4 kg. To pondělí už jsem věděla, že mě Tami vyslyšela. Začaly mi kontrakce. Věděla jsem, že za pár hodin svou holčičku uvidím. Nemohla jsem se dočkat. Představovala jsem si ji s tmavými vlásky. Tak nějak jsem tušila, že jich bude mít hodně.

Už se slabými kontrakcemi po necelých deseti minutách jsem šla ještě s kamarádkami na kvízový večer. Nevyhrály jsme, ale já jsem byla přesvědčená, že moje výhra vykoukne nejpozději druhý den na svět.

V noci jsem nemohla usnout, sprcha nepomáhala, kontrakce sílily. V porodnici to šlo celkem rychle. Připravili mě k porodu a dali mě na porodní box. Spát mi nešlo, ale zároveň se kontrakce nezhoršovaly. Byly asi po pěti minutách, ale daly se vydržet. Do rána se nedělo vůbec nic. Váhový odhad miminka byl 4500 g. Byla jsem prvorodička, takže mi nakonec všichni lékaři i porodní asistentky doporučili císařský řez. S tím jsem vůbec nepočítala, ale vlastně jsem se s tím celkem rychle smířila.

A tak jsem se stala 18. 8. 2020 maminkou překrásné vlasaté holčičky Tamarky. Všechno vyšlo do puntíku. Moje maminka je 18. 6., já jsem 18. 7. a moje dcera byla 18. 8.
 

Užívali jsme si pocity naprostého štěstí. Štěstí, které se nám zdálo neohrozitelné. Plánovali jsme si budoucnost, nakupovali jsme Tamarce oblečení na rok, dva. Všechno pro ni.

Byla tak pozitivní a usměvavá. Pohodové miminko, které se smálo na každého. Každý si ji mohl pochovat. Často jsme večer ulehali do postele s úsměvem a větou: „My máme opravdu miminko.“

Jediné, co se jí opravdu nelíbilo, bylo očkování a odběr krve.

Na tříměsíční prohlídce se zdála panu doktorovi bledá, a tak nás poslal na krevní obraz. Druhý den mi po telefonu sdělil, že má Tami málo železa. Že to není běžné, ale ani ne vzácné. Tak jsem se uklidnila a každému, kdo zmínil, že je Taminka bílá, jsem odpověděla, že to víme, ale že na to bere kapičky železa.

Další dny bylo vše běžné. Veselá Tamarka, která krásně papá, hezky spinká a na všechny se směje. Ve čtvrtek 3.12. poprvé napadl sníh. Ten den jsem jela poprvé a naposledy s Tamarkou ve sněhu  a postavila jsem jí na kočárek jejího prvního sněhuláčka. Ten den jsem Tamarce koupila taky šatečky ke stromečku. Už jsme spolu „dělaly“ i adventní svícen a každý den jsme se spolu vánočně ladily. Celý den u nás hořela svíčka a hrály vánoční koledy. Vánoce miluju odjakživa, ale Vánoce roku 2020 měly být jiné. Měly být první s mou holčičkou. Měla jsem v plánu překvapit mé rodiče. Neříct jim nic o plánovaném příjezdu a v den Štědrého dne zazvonit u branky a před ní položit autosedačku s velkou mašlí. Mělo to být všechno jinak. Mělo.

V pátek 4. 12. se u mě stavovala švagrová. Tami se na ni smála a povídala tou svou krásnou řečí, tím svým krásným hláskem. Nad mou nádhernou holčičkou jsem dokola opakovala větu: „Nic není víc, než zdravé dítě.“  Ten den Taminka začala méně papat. Pila, ale méně. V pátek dlouho po jídle byla ve vaničce. Poprvé si ji sami koupali babička s dědou. Jak kdybych tušila. Pak se Tami hodně poblinkala. Hodně moc. Ale přikládala jsem to tomu, že si hodně strká prstíky do pusinky.

V sobotu ráno babi s dědou odjížděli. S Tami se dlouze loučili a já na to pověděla: „Vy děláte, jak kdybyste ji už neměli nikdy vidět. Vždyť v pátek přijedeme.“  Tu sobotu už mě hodně trápilo, že Tami nechce jíst. V neděli už chtěla jen spinkat a v podstatě jsem do ní dostala jen malinko mlíčka. Radila jsem se všude možně, ale všichni říkali, že musím vydržet, že je to zřejmě bojkot kojení. V neděli večer jsem Tamarku v leže  krásně dlouze nakojila. Konečně.  Věřila jsem, že máme vyhráno a bude to dobré.

Noc byla velmi neklidná. Celou noc jsem stála u postýlky. Tamarka nemohla spát, ale neplakala. Vždy, když jsem ji zvedla, tak mi usnula v náručí. Nebylo jí dobře a já jsem to nepoznala. Nevěděla jsem, že už žádná další noc v její postýlce nebude. Teď zpětně si vybavuju, že neklidně spala už od pátku.

Jak tam leží, ručičky má podél těla a jen se dívá. Nesměje se, nebouchá do nich. Vzala jsem si ji k sobě a ona u mě hned usnula. Po jedenácté hodině jsem Tamince naměřila lehce zvýšenou teplotu, a tak jsem volala pediatrovi. Naštěstí je náš pan doktor skvělý a na můj dotaz, jestli jí můžu dát paralen a koupit umělé mlíčko, zareagoval slovy, ať okamžitě přijedeme.

Když jsem Tamarku položila při strojení doma na postel, usmála se na mě. Tak krásně. Teď vím, že to byl poslední úsměv, který věnovala mně, své mamince.

I na pana doktora se ještě usmála. Ale já věděla, že je zle. Ubrala na váze, byla úplně bledá, pan doktor jí dlouze poslouchal srdíčko a dokonce mi řekl, ať vytáhnu stopky. Srdíčko jí bilo až neuvěřitelnou rychlostí. Pan doktor mi řekl, ať jedeme hned do nemocnice. Ne domů, ale rovnou tam. Že je to nutné, že Tami potřebuje co nejdřív transfuzi. Z běžných hodnot 160 měla hemoglobin jen 58.

Hned poté, co jsem vyšla z ordinace, jsem začala brečet a ten den, ani několik dnů a týdnů poté jsem brečet nepřestala.

A pak přijela naše krev. Řekli mi, ať Tamarku přebalím a změřím jí teplotu. Měla sice zvýšenou teplotu, ale co mě zneklidňovalo daleko víc, byla její očička a její dech. Dokola jsem sestrám říkala, ať s ní něco udělají, že se dusí. Ale i v tento moment přicházelo ujištění, že po prvních kapičkách krve přijde zlepšení. Tamarka začala plakat. Krev tekla pomalu a já se nemohla dočkat momentu, až se jí vrátí barva. Jenže sestry jí najednou nemohly naměřit puls. Zkusily jiný přístroj, ale nic.

Najednou byl plný pokoj personálu a někdo řekl, že musí na JIP. Začala jsem plakat. Ale opět přicházelo uklidnění, že tam s ní budu moct celou dobu být. Že ji přes noc stabilizují a ráno nás vrátí zpět na oddělení.

A pak ani vlastně nevím. Bylo to všechno tak strašně rychlé. Naložili ji do kočárku. A pak se stalo něco, co jsem v žádném případě nečekala, ale co mluvilo za vážnost situace. Sestra začala utíkat. Za ní utíkala i lékařka a v hrůze jsem se rozběhla i já. Ve výtahu jsem lékařku prosila o ujištění, že Tami není v ohrožení života. Řekla jsem to vlastně jen tak. Byla jsem si jistá, že mi řekne něco ve smyslu: „Samozřejmě že není.“ Ale tahle odpověď nepřišla. Paní doktorka dlouze mlčela a pak řekla, že mi tohle nemůže teď říct. Byla jsem šílená strachy.

A pak jsem svou holčičku viděla naposledy živou. Do konce života si nepřestanu vyčítat, že jsem jí nedala pusinku. Já jsem to nestihla. Nebyl čas. Tamarku si přišel převzít pan doktor, který mi řekl, že mě k ní za tři minutky pustí. Ještě jsem na něj zavolala, že se jmenuje Tamarka.

A pak mám následující dvě hodiny v mlze. V mlze plné telefonátů a ujišťování, že je Tami bojovnice a že to zvládne. Nikdy z hlavy nevymažu to pípání přístrojů. Čekala jsem na příchod lékaře nebo někoho, kdo mě k ní pustí. Čekala jsem a věřila. Jenže lékař přicházel a zas odcházel. Jen říkal, že se zhoršuje, že její stav je kritický, že není jisté, že to přežije, pak zase, že je stabilizovaná. Najednou přiběhl další lékař. Dnes už vím, že to byl kardiochirurg. Ani se na mě nepodíval, jen kolem mě prošel. A já slyšela, jak někdo volá: „Rychle adrenalin.“ Po nějaké době ke mně přicházel pan doktor ještě s lékařkou z dětského oddělení. Slyšela jsem, jak doktor od dveří říká: „Dobrý, jsou tam dva.“ Šla jsem mu naproti a ptala se ho, jestli žije. Pan doktor odpověděl, že žije, ale řekl mi, ať se posadím. Dřepnul si ke mně, chytil mě za ruce a řekl mi, že už Tamarku jednou ztratili. Že to nezvládne. Že je v přímém ohrožení života. Že udělají všechno pro její záchranu, ale že je to velmi špatné.

Nechápala jsem to. Ráno se na mě smála a teď bojuje o život?

Chvíli nato přijeli do nemocnice moji rodiče. Volali mi, jaká je to budova. Odpověděla jsem, že č. 18. Moje mamka řekla, že to prostě musí dobře dopadnout, protože to je NAŠE šťastné číslo. Jenže já jsem už věděla, že je to hodně zlé. Ten strach a tu hrůzu nikdy nedostanu ze své hlavy. A najednou jsem viděla, jak vyjela z JIP sestřička s nějakým monitorem. Za chvíli vyjela další. A já křičela, že na to byla určitě připojená Tamarka. Utíkala jsem tam. Věděla jsem to. Všech jsem se ptala, jestli žije, ale nikdo mi nesměl odpovědět. Až najednou za mnou stál pan doktor a na moji otázku, jestli moje holčička žije, odpověděl „Nežije.“

Moje malé milované štěstí odešlo samo. Bez maminky. Nebyla jsem u ní. Nebyla! Nikdy si to neodpustím, i když vím, že to jinak nešlo.

Za zoufalého křiku jsem spadla na zem. Zvedli mě, odvedli mě na lékařský pokoj. Pan doktor nám dlouze všechno vysvětloval. Říkal mi, že teď budu mít v hlavě milion otázek začínajících na PROČ. Ale že na tyto otázky bohužel nebudu mít odpovědi. Zakřičela jsem na pana doktora, když mluvil o Tamince v minulém čase. Dali mi prášek na uklidnění. A pak mě k mé holčičce pustili…

NIKDY v životě nevymažu z očí tu hrůzu. Nikdy. Vypadala, jako když jsem ji ráno viděla v postýlce. Spinkala. Byla nádherná.  

Moje nádherná holčička, kterou jsem ten samý den ráno vyndávala s úsměvem z postýlky. Pohled na ni mě položil na kolena. Za šíleného křiku jsem šla k zemi. To uvědomění. Nežije. Už nikdy se na mě neusměje. Není. Přišla jsem o ni. Co teď bude. Ležela tam a před ní na hromádce její legínky, bodýčko, ponožtičky, dudlíček a plenka. Často se mi tento pohled vrací. Často mě tato vzpomínka ničí.
Když mě zvedli, začala jsem křičet, proč má přikrytou hlavu. Teď zpětně vím, že měla udělaný jen šáteček z plenky. Sundala jsem jí ho a začala jsem ji pusinkovat, hladit a prosit, ať se mi probudí, ať se mi vrátí. Nevím, jak dlouho to trvalo. Zpívala jsem jí písničky a říkala básničky, kterým se vždy tak smála. V tu chvíli jsem měla v sobě už prášek na uklidnění, takže si myslím, že bylo mé hlavě zakázáno uvědomit si tu hrůzu, kterou vidím. Po chvíli jsem poprosila mého taťku, ať Tamarce ustřihne vlásky, že je chci na památku. A on vzal nůžky a ustřihl jí toho jejího nádherného kouhouta. Stále slyším ten zvuk nůžek. Není až možné co moje srdce a srdce mé rodiny muselo vydržet. Za nějaký čas jsem si měla jít vyzvednou své a Tamarčiny věci. Šla jsem s mou maminkou. Nezapomenu na pohledy sestřiček. Objímaly mě a podpíraly, když jsem šla na pokoj pro maminky. Na tom pokoji jsem nebyla ani minutu. Byla jsem jen s Tami. Maminkám, co na pokoji spaly, jsem řekla, že mi moje holčička umřela a že jim přeju, aby se jejich děti uzdravily. 

Pak jsem se vrátila k Tamarce. Tu noc jsem si ji na doporučení nechovala. A tak moc toho lituju. Nevím, jak dlouho jsem tam mohla být. Jen mi pak někdo řekl, že už je čas. A tak jsem odešla. Jen jsem se na ni podívala přes sklo a prostě jsem odešla. Nechala jsem ji tam, i když jsem věděla, kde bude tu noc spinkat. Věděla jsem, kde bude.

Zabalila jsem čepičku, bačkůrky a šálku do Tamarčiny dečky a tu jsem si položila do náruče. A tak jdem v doprovodu mé rodiny opustila místo, kde jsem přišla o moje štěstí, o moje všechno. O můj sen, moji překrásnou a milovanou holčičku. Během pár hodin jsem se stala troskou. Zlomenou ženou, která chce jen jediné, a to odejít za svou holčičkou.

Moji rodiče nás hned odvezli k nim. Cestou v autě jsem řekla, že Tami bude s námi doma a že jí vypustíme do nebe balónky. 

Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem za zoufalého pláče mačkala do odtoku ve sprše všechno mlíčko, které bylo připraveno pro Tamarku. Vyčerpáním jsem usnula, ale snad už za 2 hodiny jsem byla zase vzhůru. Přislo plné vědomí. Vždyť noc před tím jsem stála u postýlky a najednou není nic. Nikdo nepláče, nikdo nepotřebuje pochovat. Nemám svou holčičku. 

Další dny mám v naprosté mlze. Pláč, telefonáty, návstěvy, stovky zpráv, pláč, nucení do jídla, pláč, léky, injekce, prázdná náruč a šílená touha ji okamžitě vyplnit. Nevím. Byla jsem zhroucená troska, která si od rána do večera plánovala, jak to trápení skončit. Moje rodina se mnou byla na každém kroku a jen díky tomu tu jsem. 

Když se začalo mluvit o rozloučení s Tami, volala jsem s úžasnou Jindřiškou z DvS. Všechno mi vysvětlila, seznámila mě s průběhem a možnostmi. Věděla jsem hned, že nedokážu svou holčičku oblékat a ani vidět, jak to dělá někdo jiný. Ale v momentě, kdy Jindřiška zmínila to slovo ve spojitosti s mým děťátkem, věděla jsem, že tohle nezvládnu. Nejčernější noční můra všech rodičů - vidět své milované děťátko ležet tam. A tak po mé "scéně", ať ji dají na stůl nebo do košíčku, slíbila Jindřiška, že to bude tak, jak si přeji.
Pak následoval "boj" s mými rodiči, kteří byli přesvědčeni, že rozloučení mě ještě více zlomí. Jak kdyby to ještě víc šlo. Já si ale trvala na tom, že to tak chci. Že jí toho potřebuju ještě tolik říct. Jindřiška mi vysvětlila, jak moc důležité loučení je a tak i díky ní jsem teď tak ráda, že jsem si svou milovanou holčičku mohla znovu pochovat a popusinkovat. Byla jsem sice omámená hromadou léků, které mi podávali lékaři a rodina, ale i tak mám v sobě ten den zapsaný do konce života.

Když jsem ji znovu spatřila, podlomila se mi kolena. Zakřičela jsem. Moje veselá holčička ležela v košíčku, který jen pro ni sehnali zaměstnanci Aeternitas. Ale vlastně si tuto šílenou vzpomínku ani nechci vybavovat znovu. Často mi nedovolí spát nebo běžně fungovat. Žádná maminka by své děťátko neměla chovat bez života. Bylo to strašné a šílené, ale zároveň silné a důležité.
Tamarku jsem nekonečně pusinkovala a nemohla jsem uvěřit, že je to realita. Že ji vidím naposledy v životě. Z toho dne si pamatuju, jak si ke mně sedla Barunka z Dítěte v srdci a řekla mi, že tohle je to nejhorší v mém životě, nejhlubší dno a že už nikdy nic horšího nebude. Měla pravdu. Po rozloučení s Tami přišlo ještě tolik bolavých a šílených dnů, ale každý z nich byl potřebný k mému v budoucnu plánovanému odrazu ze dna.

Nikdy ale nevymažu z hlavy větu: "Už je čas. Už mi ji musíte dát. Už ji moc zahříváte." Píšu to a po tváři mi tečou slzy proudem. Nechtěla jsem ji dát. Věděla jsem, že ji držím, vidím, hladím a pusinkuju naposledy. Odevzdat své milované děťátko s vědomím, co bude pak, bylo to nejhorší, co jsem kdy musela udělat.

Ani nevím, jak jsme zvládli Vánoce. Ještě před nimi jsem se dostala k úžasné psychiatričce a stejně skvělé paní psycholožce. Dostala jsem silnou medikaci. Neprotestovala jsem. A do dnešního dne si nehraju na hrdinku a prášky beru.

Krátce před koncem roku jsem se vrátila do prázdného a již uklizeného bytu. Po tom, že tam necelé 4 měsíce žilo miminko, nezbylo ani památky. Vše bylo zamčené v jejím pokojíčku a je to tam do dnešního dne a já nemám odvahu nic z toho vidět. V ložnici je jen stále přichystaná komoda s Tamarčiným oblečením. Jak kdybych ji měla ráno obléct a vyrazit v jejím milovaném kočárku na procházku.
První týdny po návratu domů jsem odmítala spát v ložnici, do ticha jsem křičela, celé noci jsem proplakala, usínala jsem nad ránem vyčerpáním, chodila jsem po prázdném bytě, sepisovala své myšlenky, brečela, křičela stále dokola ty hrůzy, které se mi točily v hlavě jako zlý film a nešly odehnat.

Byl to šílený měsíc. Po něm přišla zpráva: "Můžete si přijet pro Tamarku." Stále se vidím, jak si své štěstí nesu domů, úplně zlomená bolestí. Vždy, když jsem myslela, že sbírám sílu, něco mě vždy srazilo dolů. Ale v těchto chvílích mi dodaly sílu slova Báry: "Turbulence můžou být, důležité je ale doletět do cíle."

A podle toho žiju. Žiju jako maminka, co přežila své děťátko. Maminka hrdinka. Maminka, které se otočil a přehodnotil život během pár hodin. Jsem maminka, která v životě řeší jen zdraví vlastní, zdraví své rodiny a svých dalších dětí. Jsem jiný člověk. Lepší člověk. A to hlavně taky proto, abych se s Tamarkou v nebi jednou potkala.

Učím se žít s vědomím, že nikdy nepřijdeme na to, co nám Tami vzalo. To, co dnešní medicína zná a umí, to bylo otestováno a použito. A bez výsledků. Ale já neztrácím naději, že třeba za pár let zazvoní telefon a dozvíme se, proč ji nevidíme vyrůstat.